Joni Eareckson Tada

Naozaj, čo je to vlastne minúta? Čo táto jednotka času znamená v živote človeka? Hodina ich má šesťdesiat, jeden deň tisíc štyristo štyridsať. V sedemnástich rokoch som ich mala za sebou už viac ako deväť miliónov. A predsa podľa akéhosi kozmického plánu táto jediná minúta v mojom živote bola oddelená od všetkých ostatných. V týchto šesťdesiatich sekundách sa stalo to, čo zmenilo môj život a ovplyvnilo ho väčšmi ako všetky tie milióny predchádzajúcich minút. Toľko udalostí, dojmov, myšlienok a pocitov sa vtesnalo do takého malého zlomku času. Ako ich všetky popísať? Ako ich roztriediť? Veľmi jasne si spomínam na každú maličkosť, ktorá sa stala počas tých niekoľkých desiatok sekúnd, ktoré navždy zmenili môj život. A nepredchádzala im žiadna výstraha, žiadne varovanie.Udalosť v mojom živote dňa 30. júla 1967 bola pre mňa začiatkom neuveriteľného dobrodružstva, o ktoré sa musím podeliť s mojimi čitateľmi, pretože som sa v ňom mnohému naučila. Oscar Wilde napísal: „Na tomto svete možno zažiť iba dve tragédie. Jedna spočíva v tom, keď človek nedosiahne to, po čom túži, druhá v tom, keď to dosiahne." Myslím si, že podobne je tomu aj s radosťou. Jedna je v tom, že Pán vypočuje naše prosby, druhá v tom, že ich nevypočuje. Verím tomu, pretože som zistila, že Pán Boh pozná moje potreby oveľa lepšie, ako ich poznám ja, a že mu môžem úplne dôverovať, nech ma vedie kamkoľvek a čímkoľvek. (Joni Earecsonová)Prečítajte si tiež titul Eutanázia (1997).

V júni 1967 vo svojich sedemnástich rokoch Joni prežila tragédiu, ktorá od základu zmenila jej život. Pri kúpaní v jednom z morských zálivov si poranila chrbticu a telo, ruky i nohy jej celkom ochrnuli. Koľko vnútorných bojov a bolesti prežila, kým ju posadili na invalidný vozíček, kým pochopila, že jej neostáva nič iné, iba ísť životom, ktorý je celkom iný, ako bol doteraz, ako doterajšie predstavy a sny o budúcnosti. „Odmietam strácať čas zúfalstvom"— také našla východisko. Svoj život zasvätila pastorácii, preslávila sa i vo výtvarnom umení (naučila sa držať štetec perami), píše verše, knihy, komponuje, spieva, boli o nej nakrútené filmy, v ktorých hrala. Najbližším pomocníkom je jej manžel Ken Tada, ktorý spoločne s Joni uchvátili všetkých, ktorí sa s nimi stretli pri príležitosti ich návštevy v Prahe, Brne a Bratislave v júli 1987. Vo svojej prvej knihe opisuje, koľko času a námahy ju to stálo, kým sa vyrovnala so svojím ochrnutím a životom na vozíčku, ktoré jej Boh určil. V tejto knihe rozvíja niekoľko myšlienok o Božej ruke a zámeroch, ktoré Boh sleduje naším utrpením. Kniha je venovaná predovšetkým ľuďom, ktorých trápia otázky: Prečo mi bol Boh udelil taký krutý osud? Ako sa s ním mám vyrovnať?Prečítajte si tiež titul Eutanázia (1997).

Když nám umře manžel či manželka, zradí nás přítel nebo se nám narodí postižené dítě, často je to pro nás tak bolestné, že bychom z toho nejraději obvinili Boha. Všichni zažíváme chvíle hněvu, zklamání a nenaplněných potřeb. Když ale namíříme svůj hněv proti Bohu, začneme si připadat prázdní, zklamaní a ztracení. Náš hněv nás může buď ničit tím, že nás dohání k sebelítosti, nebo ho Bůh může použít k tomu, aby v nás působil radost. Klíčem je namířit hněv správným směrem. Hněv a zatrpklost jsou rozhodně témata, o kterých může autorka Joni Eareckson Tada hovořit na základě vlastní zkušenosti: v roce 1967 utrpěla jako sedmnáctiletá úraz při skoku do vody, po kterém jí ochrnuly horní i dolní končetiny. Od té doby prožila 45 let na vozíčku a zažila svůj díl radostí i trápení. „Ale,“ říká, „jaký rozdíl způsobila v mém životě Boží milost!“Dovolte Joni, aby se s vámi podělila o tajemství, která jí umožňují prožívat radost a vnitřní klid i přesto, že tráví život na vozíčku. Celá desetiletí studuje Boží slovo. Ví, že Boha netěší pohled na naše trápení a zklamání. Bůh s námi soucítí a nabízí nám spoustu způsobů, jak čelit životu tak, abychom mohli prožívat jeho pokoj. Joni shromáždila své nejdůležitější postřehy na téma toho, co můžeme udělat pro to, aby se náš hněv neproměnil v zatrpklost, ale radost, a vložila je do této brožury. Věříme, že ať procházíte utrpením vy sami, nebo někdo z vašich blízkých, tato brožura nějakým způsobem přispěje k uvolnění dusivého sevření hněvu.

Díkůvzdání není totéž co „pocit vděčnosti“. Vzdávat díky uprostřed bolesti a trápení znamená udělat krok víry na základě příkazu z 1. Tesalonickým 5,18. Bůh nám říká, abychom děkovali za všech okolností (ne jen když se nám daří a všechno zvládáme).Je těžké být vděčný, když hledíte do chřtánu mučivé bolesti. Vašeho bratra postihl infarkt nebo se vám syn nakazil AIDS. Měníte pleny svému dvanáctiletému tělesně postiženému dítěti. I přes partnerovo přezíravé chování a prázdné lože dodržujete svůj manželský slib. Na všem šetříte a dovolenou letos znovu odložíte. Krotíte své rozbouřené hormony, rande si dáváte s televizí a jídáte sami. Pozorujete ostatní křesťany, kteří se i v obrovských těžkostech dokážou usmát, a divíte se, kde k tomu vzali sílu. Jak to, že dokážou být vděční?SČÍTEJTE POŽEHNÁNÍVždycky se radujte. Neustále se modlete. Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. – 1Te 5,16–18Díkůvzdání není totéž co „pocit vděčnosti“. Vzdávat díky uprostřed bolesti a trápení znamená udělat krok víry na základě příkazu z 1. Tesalonickým 5,18. Bůh nám říká, abychom děkovali za všech okolností (ne jen když se nám daří a všechno zvládáme). Za co můžete v soužení děkovat?Za Boží slovo, za Krista a dar spaseníZa Boží milosrdenství, které se obnovuje každého ránaZa spasené přátele a členy rodinyZa nebeskou naději a povzbuzení křesťanských přátelZa zdraví, kterému se těšíte (i přes určité zdravotní obtíže)Za Boží milost, díky které dýcháteZa děti a vnoučata nebo jiné děti, které znáteZa jídlo, oblečení a přístřeší, kterými nás Bůh zaopatřujeZa smích, západy slunce, hudbu, ptáčky na zahradě a nejoblíbenější příchuť zmrzlinyDenně děkujte za maličkosti i za velké dary. Když vytrváte a budete vzdávat díky, Bůh vás časem odmění a vděčnost skutečně pociťovat budete. Díky tomu nakonec skutečně budete ze srdce vděčnější.

Sada obsahuje knihy:Joni - krok vpred (2006)Joni - začiatok cesty (2004).

Příběh nevšední lásky. Jsou lidé, kteří o víře mluví. Jiní o ní píší a čtou. A jsou ještě další, kteří nám ji předvádějí. Joni a Ken nechávají nahlédnout do svého manželství, ve kterém vedle neobyčejných problémů plynoucích z ochrnutého těla Joni, čelí také běžným problémům každého manželství – nebezpečí ochladnutí vzájemné lásky, vymezování si „svých“ prostor, narůstání konfliktů, nedorozumění atd. Je téměř paradoxní, že rakovinové onemocnění Joni jejich vzájemný vztah nezkomplikovalo, ale naopak, silně upevnilo. Cestou k tomu však bylo ještě hlubší zakotvení v Kristu, které se požehnaně promítlo také do jejich vzájemného vztahu.

Autorka knihy, paraplegička je známa na celom svete svojimi obrazmi, ktoré maľuje ústami, ako aj svojimi knižnými bestsellermi. Pri nešťastnom skoku do vody si v 17-tich rokoch poškodila miechu a ocitla sa v trvalej invalidite. Prežila všetky stupne zničujúceho poznania, neistoty, zúfalstva a nekonečnej nemohúcnosti. Na základe svojej osobnej skúsenosti, keď sa sama rozhodovala, či svoj život ukončiť, alebo žiť ďalej, napísala knihu o eutanázii. Jej kniha o eutanázii je však vášnivou a premyslene koncipovanou obranou života. Stretneme sa v nej s mnohými osudmi a s mnohými otázkami priamo na čitateľa, ktoré každého donútia premyslieť si, ako zareagovať v prípade, že stojíme pri lôžku ťažko chorého alebo umierajúceho človeka alebo bojujeme každý deň so svojím postihnutím. Jonina kniha svedčí o jej jedinečnom postoji – Žiť sa oplatí – a pomáha čitateľovi dospieť k správnemu rozhodnutiu – stáť na strane života, stáť na strane Boha.Prečítajte si tiež tituly Joni - Krok vpred a Joni - Začiatok cesty.