Terezie z Lisieux

Dějiny Duše. Životopis sv. Terezie z Lisieux očištěný od pozdějších přídavků a oprav, který v upravené a přepracované verzi měl název Dějiny duše. Jde o tři od sebe oddělené autobiografické spisy, které Terezie napsala na žádost tří různých osob a v plném rozsahu nám dávají poznat velikost této „světice malé cesty“.Krátký a plodný život této karmelské světice, naplněný utrpením i duchovní radostí, vnitřními zkouškami i milostí, uchvacuje stále další generace křesťanů. Pius XI. ji nazval „největší světicí nové doby“ a „živoucím Božím slovem“.Titul vyšiel v novom vydaní: Příběh jedné duše - Autobiografické spisy (2016).

Ke kritickému vydání básnického díla svaté Terezie z Lisieux napsal předmluvu filozof Jean Guitton, člen Francouzské akademie. Vyjádřil v ní své přesvědčení, že Terezie měla dvojí povolání, k rozjímavému životu řeholnímu i k poezii.Psala básně tak samozřejmě jako dýchala a jako se modlila, skládala je s živelnou radostí jako novicka, mladá jeptiška a zakrátko potom jako souchotinářka čekající na agónii. Ty básně byly „vtělením jejího bytí do života“, byly to stopy, které vtiskla do francouzské řeči, své spisovné mateřštiny. Jako dítě mluvívala nářečím své rodné Normandie a k této mluvě se vracela v posledních chvílích svého utrpení...

Abbé Combesovi se podaří přemluvit po úporném boji sestru Jenovéfu, aby mu vydala všechny Tereziiny dopisy včetně dětských lístků, aby mohl přikročit k "přesnému a úplnému vydání" podle časového pořadí. Tato kniha, která představuje rozhodný pokrok, byla vytištěna 30. září 1948, přesně půl století po prvních Dějinách duše.V jednom významném dopise sestře Jenovéfě (11. 9. 1947) ukázal abbé Combes, jak je důležité uveřejnit v úplnosti všechny dopisy (a vůbec všechny texty) Terezie z Lisieux: "Právě proto, že je to svatá Terezie a že bude zaujímat od tohoto jubilejního roku stále větší místo v dějinách spirituality, stává se jí to, co se stává všem výjimečným bytostem. Dějiny se zajímají o všechny podrobnosti jejího života a jejích děl a mohou uveřejnit všechno, co vyšlo z jejího pera." (z předmluvy)

Tyto stránky poskytnou čtenáři závěť sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Jsou svědectvím o tom, jak světice trpí, miluje, umírá. Je plná citu, nebojí se milovat svou rodinu a své sestry, ve chvílích nejtěžších a nejbolestnějších dovede žertovat a neztrácí humor, a to i tehdy, když trpí svou lidskou slabostí a bezmocností. Je hrdinská v takových životních okolnostech, které ve skutečnosti ve všech bodech nebyly okolnostmi pro hrdinství: málo bytostí a zvláště málo karmelitek umírá obklopeno takovou péčí a citem, jako umírala Terezie od Ježíška roku 1897 v klášterní nemocnici v Lisieux. Je údělem všech lidí procházet zkouškami života a víry v průběhu každodenní existence. Údělem světců je prožívat tytéž zkoušky, bez pochyby hrdinsky, ale především s velkou a něžnou láskou. V tom se patrně od nás odlišují. Ale tím se také stávají světlem v našich životech. Necelé století po své smrti zůstává pro nás Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře podle slov Pia XI. jedním ze „Slov Božích". Fr. Bernard Delalande, provinciál O. C. D. "Tato shoda dokazuje autenticitu života té, která prohlásila: „Nemohu se živit ničím než pravdou. „ Pročte-li člověk najednou Poslední rozhovory, zakouší dojem, že spolu se svatou Terezií prožívá dlouhou kalvárii její nemoci: jeví se úžasně živá a blízká. Není to posledním důkazem pravdivosti poznámek matky Anežky?7 Což není překvapující, že několik krátkých slov, která spolu zdánlivě nesouvisejí, může způsobit, že se vynoří tajemství osoby, jejíž nedefinovatelné kouzlo vyzařuje z těchto stránek? Z tohoto obyčejného, monotónního kontextu, kde nás může podráždit několik tahů zbožné sentimentality anebo vyuměl-kovanosti, odvíjí se pozvolna živý portrét Terezie z Lisieux, která sama přiznala: „Jaké to kontrasty jsou v mé povaze!“ Záliba v maličkostech, spojená se smyslem pro velikost, prostota dítěte současně se zkušeností zralé ženy, láska k přírodě současně s touhou po nebi, „andělský" zjev, neoddělitelný od solidního smyslu pro skutečnost, zakořeněného v normandské zemi, odvážná naděje a velmi lidské úzkosti, hrdinství v každodenním životě – všechny tyto kontrasty se v Terezii spojují. Tváří v tvář smrti se tyto základní rysy její bytosti rozvíjejí se spontaneitou, proniknutou milostí. „Sladké dětství vystupuje jako první z hlubin každé agónie" (Bernanos)."

Výběr z korespondence, který nabízí zajímavý pohled na poslední měsíce života velké karmelitánské světice.

Poslední rozhovory. Jsou lidé považovaní církví za svaté vůbec "normální"? Povídají vtipy, když mají veselou náladu a bojují s chmurami, když se stmívá? Jsou srovnatelní s ostatními ve všech běžných věcech přinášených životem, nebo plují kdesi v oblacích? Přečteme-li si podrobný závěr života Terezie od Dítěte Ježíše (z Lisieux), možná se přiblížíme odpovědi. Třeba dokonce zjistíme, že byla člověkem jaksi "až moc" a snad se i trošku pohoršíme. A to bude nejvíce, k čemu nás Terezka může dovést, neboť si budeme muset položit otázku: "V čem spočívá svatost?"