Anton Pavlovič Čechov

Číta: Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Josef Somr, Josef Kemr, Jorga Kotrbová, Dana Medřická, Miloš Nedbal, Jan Přeučil, Petr Štěpánek, Vladimír Kudla, Lída Vostrčilová, Mojmír David Celkový čas: 44 minút V roce 1989 původně plánované nevydané LP 11 0488-1 801 "A. P .Čechov Výročí / N. V. Gogol Úředníkovo ráno" má nyní premiéru na digitálním titulu VT 7970-2.

Číta: Viktor Preiss Celkový čas: 1 hodina 19 minút Předností Čechovova stylu je konkrétnost, lakoničnost, lehká ironie, ale také empatie, s níž své hrdiny líčí… Všechny tyto kvality nám Viktor Preiss svým podmanivým hlasem dokáže citlivě zprostředkovat.Nejrozsáhlejší část díla Antona Pavloviča Čechova (1860–1904) tvoří povídky. Napsal jich na pět set. Ne všechny jsou stejně slavné jako jeho šest dramat, velká část z nich je však dodnes po celém světě znovu a znovu překládána a v nejrůznějších souborech vydávána a čtena. Patří k nim i Černý mnich.Autor jej napsal roku 1893, tedy nedlouho poté, kdy pro sebe a svou rodinu koupil v Melichově venkovský statek s polnostmi, rybníky, sadem a lesy. Podle vzpomínek jeho bratra Michaila zde spolu jednou pozorovali západ slunce, přemýšleli, jak vzniká fata morgana, a fantazírovali, zda by se některá nemohla zrcadlit věčně a bloudit vesmírem…Prvotní nápad povídky byl na světě. A prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin, kam přijíždí její hrdina Kovrin dát odpočinout svým předrážděným nervům, v lecčems odráží prostředí Melichova, kde Čechov doufal najít klid ke své literární práci. Na idylu ovšem brzy dopadá stín. Příznaky tuberkulózy dokáže doktor Čechov na sobě rozpoznat stejně jako jeho magistr Kovrin své šílenství ve fatě morganě černého mnicha. V Kovrinově závěrečném chrlení krve pak Čechov bezděčně předjal podobu své smrti.

Číta: Josef Somr, Vlastimil Brodský, Jaroslava Adamová, Rudolf Hrušínský, Ladislav Pešek, Dana Brochová Celkový čas: 45 minút Na námluvy ke statkáři se dostaví jeho soused. Rád by za ženu jeho dceru. Než ale nápadník osloví dceru s nabídkou, rozhovoří se o svém majetku, do něhož patří i Volí loučky. Dcera však opáčí, že každý ví, že Volí loučky patří jim. Hádka vyvrcholí urážkami a odchodem nápadníka. Když se však dcera dozví, že právě přišla o ženicha, nutí otce, aby se muž vrátil. Sotva se však nápadník vrátí, dojde k další rozepři, tentokrát o kvalitu psa. A tak nakonec otec námluvy urychlí, s poznámkou, že tu začíná to pravé rodinné štěstí.O tom, že námluvy mohou proběhnout zcela netradičně a dokonce, že se mohou proměnit až v gejzír groteskních situací, přesvědčí všechny diváky, milující humor a jemnou situační komiku, ve skvělých hereckých výkonech Inrid Timkové, Milana Lasici a Julia Satinského v žertovné jednoaktovce Antona Pavloviče Čechova Námluvy, kterou přeložil Leoš Suchařípa a režijně v brněnském studiu České televize ztvárnil Vladimír Strnisko. Dodejme jen, že skvělí slovenští herci si vybrali skvělého autora – A. P. Čechov uměl nejen zdůraznit roli atmosféry, ale navíc dokázal vnější dramatický konflikt nahradit vnitřními střety lidské psychiky a jednoduchý děj zvýraznit komickými prvky. Původní LP album 1018 4034 vyšlo v Supraphonu v roce 1986

Číta: Josef Somr, Josef Abrhám, Věra Galatíková, Jaroslava Adamová, Vladimír Brabec, Jan Pivec, Zdeněk Řehoř, Irena Kačírková, Ilja Racek, Václav Voska, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Jaroslav Kepka, Táňa Fischerová, Josef Bek, Jaroslav Průcha, Vladimír Šmeral, Marie Tomášová, Stanislav Neumann, Ota Sklenčka, Marta Kučírková, František Husák, Jana Břežková, Jiří Kodet, Viktor Očásek, Jana Marková, Jaroslav Wágner, Otto Budín, Hana Kreihanslová, Elena Hálková, Radim Koval, Eva Jelínková, Karel Bartoň, Milena Asmanová, Vlasta Vlasáková, Stanislav Bělík, Bedřich Kolliner, Stanislav Malý, Karel Vochoč, Miloš Pavlín Celkový čas: 2 hodiny 27 minút Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým.Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidí protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k "neznámému cíli," pravidla nedovolí ději "uhnout na žádnou stranu", hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzlení) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materiii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. "Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda," napsal Čechov.Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení, jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. "Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz," napsal sovětský literární vědec Alexandr Skaftymov.V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenání jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: "Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil." Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny.U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás - postavy Čechovových her - nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkajjí lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje - někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjakova, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života.Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit.Leoš Suchařípa

Číta: Miroslav Částek Celkový čas: 37 minút Z komentáře k původnímu LP 1 18 1479 vydaného Supraphonem v roce 1974:Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující - zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí - ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři."Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce," napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku - medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka.Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je - podle Čechovových slov - hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně........Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké.Sám o tom kdysi napsal:"Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha - byly i takové případy - avšak v umění klamat nelze."Lubomír Vaculík

Nové vydanie slávnej zbierky poviedok. Zbierka poviedok Za súmraku vyšla roku 1897. A. P. Čechov mal vtedy dvadsaťsedem rokov a v literárnych kruhoch i u čitateľskej verejnosti bol známy ako autor humoristických poviedok. V tom čase považovala verejnosť spisovateľa humoristu skôr za zabávača a tvorcu ľahkého odpočinkového čítania. No Čechov svojou zbierkou rozbil tieto klamlivé predstavy a dokázal, že humoristická poviedka nemusí byť vždy len prvoplánovo vtipná, ale v jej podtexte sa môže skrývať odkaz tragikomickosti ľudského bytia a v jej texte originálne slovesné majstrovstvo a obrazná virtuozita. Mnohých preto nesmierne udivilo, že rok po publikovaní udelila Ruská akadémia vied Čechovovi prestížnu Puškinovu cenu.Pri zostavovaní knihy autor neponechal nič na náhodu. Svedčí o tom neobyčajne sebakritický prístup k výberu poviedok. Z približne sto dvadsiatich nakoniec zaradil do zborníka iba šestnásť. Veľkú pozornosť venoval najmä ich poradiu. Zbierka vyvolala množstvo pozitívnych i negatívnych ohlasov. Práve tie negatívne paradoxne možno najlepšie vyjadrili podstatu Čechovovej tvorby – hovorilo sa v nich o „temnom charaktere", o jeho „pochmúrnom pohľade na život", o „zabíjaní ľudských nádejí". Sám Čechov na tieto a podobné názory reagoval po svojom: „Čítam to a nijako neviem pochopiť, či ma chvália alebo oplakávajú moju stratenú dušu?"

Súčasťou knihy je prvý slovenský preklad novely Tri roky.Anton Pavlovič Čechov aj dnes zostáva nie celkom prečítaným, nie celkom pochopeným autorom. Tajomnosť jeho tvorby, jej nejednoznačnosť a interpretačná mnohovýznamovosť možno spočíva aj v tom, že Čechov vnímal tvorivý proces ako hlboko intímnu záležitosť a nikomu nedovolil nazrieť do jeho zákutí. Aspoň čiastočne preniknúť do tajov jeho práce s textom, tvorby obrazov, formovania jednotlivých postáv jeho drám a próz umožňujú jeho zápisníky, nepočetné zápisky na listoch papiera či veľmi skúpe a sporadické záznamy v jeho denníku, ku ktorým sa čitateľ mohol dostať až po spisovateľovej smrti. Tieto Čechovove poznámky môžu byť jedným z dôležitých kľúčov k jeho tvorbe.

Nové vydanie výberu z poviedok A. P. Čechova dokazuje, že záujem o ruskú klasiku, najmä z obdobia 19. storočia, neutícha. Čechov krátko pred smrťou napísal: Moje diela budú čítať nanajvýš sedem rokov po mojom skone. Od smrti veľkého majstra slova a iskrivého humoru, lekára, ktorý súcitil s jednoduchým človekom a svoju empatiu vedel umne pretaviť do príbehu, však uplynulo vyše sto rokov a jeho knihy a hry podnes čítajú na celom svete. Človek sa totiž stáročiami málo mení, menia sa iba kulisy, ktoré ho obklopujú. Aj dnes sa vie ženatý sukničkár bláznivo zaľúbiť do vydatej ženy (Dáma so psíkom), aj dnes poznáme uniformovaných chlapíkov s nesmierne ohybnou chrbticou (Chameleón) či nešťastníkov plných úzkostí a strachov, ktorí by komandovali celý svet, keby na to mali príležitosť (Človek vo futráli). Každá z poviedok zaradených do výberu je malým literárnym klenotom, lahôdkou, ktorú si treba vedieť vychutnať. Vtipný doslov k výberu poviedok napísala Mária Kusá.Z ruských originálov A. P. Čechov: Izbrannyje sočinenija v dvuch tomach (Chudožestvennaja literatura, Moskva 1979) preložili Viera Bosáková, Vladimír Čerevka, Ružena Dúbravová, Nataša Ďurinová, Ivan Izakovič, Elena Krišková, Dana Lehutová, Viera Marušiaková, Ivan Slimák, Naďa Szabová, Magda Takáčová.

„Skorej stretneš rohatú mačku, alebo bielu vranu, ako v láske stálu ženskú!“ Klasika zo Zlatého fondu SME.