Carl Schmitt

Dílo vydané roku 1923 představuje jednu z raných prací proslulého právního a politického filosofa Carla Schmitta. Německý myslitel se v tomto po stylistické a literární stránce brilantním textu, v němž prostřednictvím rozmanitých aluzí dokládá šíři svého rozhledu, zaměřuje na specifickou povahu racionality spojené s katolickou církví, kterou staví do kontrapozice vůči myšlení ekonomicko-technického věku.Význačnost ratio stojícího v pozadí moci či lépe autority katolické církve nachází především ve schopnosti být jednotou protikladů (complexio oppositorum) a reprezentovat či zpřítomňovat duchovní ideu, resp. osobu. Schmitt v textu mimo jiné upozorňuje i na důležitou distinkci mezi reprezentací a pouhým zastoupením a podává poučení o tomto důležitém konceptu politické filosofie a politické teorie.Ekonomické myšlení není právě reprezentace schopno, neboť za ním nestojí žádná idea či entita k reprezentování, takže není schopno ani politiky v pregnantním smyslu. Jde proto ruku v ruce s depolitizací veřejného. Logickou konsekvencí jeho dnes stále aktuální kritiky ekonomicko-technického myšlení je pak jeho vymezení se vůči socialismu i kapitalismu, které se ve svém jádru zakládají na téže myšlenkové bázi.Jak konstatuje sám Schmitt: „Velký podnikatel nemá jiný ideál než Lenin, totiž ‚elektrifikovanou zemi‘. Oba se vlastně přou pouze o správnou metodu elektrifikace.“ Jeho polemickému tónu ovšem kromě řady dalších neunikají ani anarchismus či teze Maxe Webera.

Čtyři kapitoly k učení o suverenitě. Kniha z roku 1922 začíná Schmittovou slavnou definicí "Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu", o překročení vlády zákona ve veřejném zájmu. Název knihy je odvozen z tvrzení (3. kapitola), že "všechny důležité pojmy moderní teorie o státu jsou sekularizované theologické pojmy", tedy že politická teorie se vztahuje ke státu (a suverenitě) obdobně jako theologie k Bohu.

Autor v díle tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jenž měly na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost.

Patří k významným a také kontroverzním právním a politickým myslitelům 20. století. Jedněmi je považován za „korunního právníka třetí říše“, pro druhé je klasikem politického myšlení srovnatelným s Machiavellim či Hobbesem. V době výmarské republiky patřil k zásadním kritikům parlamentní demokracie a také zastáncům decisionismu a k teoretikům novověkého suverénního státu. Ve svém myšlení, jež má kořeny v katolické víře, se zaměřil na otázku moci, násilí či nastolení práva. Jasně a rétoricky brilantně formuloval pojmy jako výjimečný stav, diktatura, suverenita, ale také politická theologie, legalita a legitimita či přítel a nepřítel.