Immanuel Kant

Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou překlad významného spisu německého filosofa Immanuela Kanta (1724–1804) Náboženství v hranicích pouhého rozumu (1793). V době, kdy text vyšel, byl již Kant proslulým filosofem, autorem trojice svých „Kritik“ (1781, 1788, 1790).V Kritice čistého rozumu shrnuje podstatu lidského tázání do tří otázek: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat? Jsou-li Kantovy tři Kritiky pokusem o odpověď především na první dvě z těchto otázek, je jeho spis o náboženství jeho odpovědí na otázku třetí.Výchozím bodem jeho úvah se zde stává otázka původu zla a vztah dobrého a zlého principu v člověku. Kantovo dílo mělo velký význam pro vývoj novověké filosofie náboženství. Lze je považovat jednak za vyvrcholení první fáze vývoje osvícenské filosofie náboženství, jednak ale i za jakousi „výhybku“, jež vlivem Kantova kriticismu (jeho tzv. „kopernikánského obratu“) dala dalšímu vývoji filosofie náboženství od 19. století až do naší doby zcela nový směr.Překlad Karla Šprunka je doplněn komentářem a úvodní studií Stanislava Sousedíka.

Sv. 10: Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdy za Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifické apriorní normativity, jež identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozdíl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 navíc tematizuje specificky filosofickou problematiku, totiž problém filosofie jako systému.

Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti. Vedle obecných filosofických kategorií, které Kant nově včleňuje do svého kritického projektu (soudnost, účelnost), jsou zde pojednány pojmy génia, přírodní krásy, vznešenosti či originality uměleckého díla.

Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovuje nejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí, opravené vydání překladu L. Menzela.

Předložený výbor obsahuje šest Kantových studií k tématu osvícenství, politiky a filosofie dějin, jež jsou dokladem jeho intenzivního zájmu o společenské dění. Největším přínosem Kantových společensko-teoretických prací je však konkretizace jeho morální teorie. Ve svém stěžejním příspěvku k dějinám politické filosofie, ve spise K věčnému míru, předkládá Kant model mírového soužití mezi národy, které je dodnes aktuální.Ve spise O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi, vysvětluje Kant smysl a uskutečnitelnost své praktické filosofie založené na kategorickém imperativu. Soubor dále obsahuje statě Idea všeobecných dějin, recenzi Herderových Idejí k filosofii dějin lidstva, Domnělý počátek dějin lidstva, O domnělém právu z lásky k lidem lhát, Co je osvícenství? a uzavírá jej Konec všech věcí, v němž Kant převádí apokalyptický motiv na situaci, kdy by se křesťanství stalo pouhým souborem příkazů a přestalo být prodchnuto duchem laskavosti a lidského porozumění.