Jiřina Šiklová

Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka–dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost, obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery.Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60–65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze, myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e–mailech, reflexích denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří.Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase vyčítají a sebe obviňují. Texty–dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální.Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka–dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a paliativní péči, hospicích a etickém aspektu "dání" rodičů do sociálních ústavů.

Nová knížka socioložky Jiřiny Šiklové obsahuje pětadvacet skutečných i fiktivních dopisů vnučce a dotýká se mnoha problémů, které v dospívání řeší mladí lidé a spolu s nimi jejich blízcí. Dopisy jsou adresovány mladým, ale určeny jsou i lidem starším, tedy jejich rodičům, babičkám a dědečkům. Cílevědomě ukazují na kontinuitu generací a snaží se vytvářet mezi nimi porozumění: aby mladí trochu chápali, jak uvažuje stará generace, a naopak, aby si staří uvědomovali, co se asi děje v mladých. Knížka je tak poučenou a přitom dokonale srozumitelnou formou dialogu mezi generacemi. Autorka píše naprosto konkrétně o nejrůznějších tématech: O tom, že i dnešní staří lidé byli kdysi mladí; o tom, že člověk chce být dospělý a současně se toho bojí; o tom, že zamilovanost ještě není láska; o chybějícím sebevědomí; o těch, co si neváží života; o pohlavní lásce; o emancipaci; o volbě povolání; o stárnutí i o smyslu života. Bez nadsázky lze říci, že jde o autorčin naléhavý, velmi osobní a zároveň všeobecně platný odkaz, jakého je v současnosti zvláště třeba.

My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání.Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.

Oblíbená česká socioložka a publicistka napsala kdysi tento „deník“ jako praktickou pomůcku pro ty, kdo se ocitají na prahu stáří, i pro ty, kteří s nimi toto období prožívají. Pro knižní vydání v Kalichu jej však podstatně přepracovala a doplnila.Do krátkých deníkových zápisků „staré paní“ vtělila své bohaté znalosti problémů, které toto období života nese s sebou, a v meditacích „hlavní osoby“ nabídla i jejich možná pozitivní řešení. Mohla se přitom opřít o zkušenosti ze svého působení na gerontologickém oddělení pražské nemocnice v Krči, kde po propuštění z univerzity po roce 1968 zastávala místo sociální pracovnice, věnovala se problematice starých lidí a podílela se na výzkumu stárnutí. Otázkami životního cyklu a sociální gerontologií se (již opět jako socioložka) zabývá dodnes. Knížka bude nepochybně povzbuzením a konkrétní pomocí jednotlivcům i rodinám.

Čte Nina Divíšková. Kniha oblíbené socioložky formálně napodobující deníkové zápisky jedné staré ženy představuje svébytnou reakci na problém stárnutí populace. Stará paní tu není alegorií Stáří, které chrlí abstraktní a nudné poučky o tom, jak se snadno a rychle vyrovnat s mnohými obtížemi, jež stárnutí přináší, ale je živou postavou, která se ke svým poznatkům prodírá cestou mnohdy velmi obtížnou. Posluchačům budou jistě její mnohdy popuzené, až křečovité reakce na průvodní jevy současné doby blízké. I proto má deník takovou naléhavost a působivost. Je možno jej považovat za praktický návod k použití pro seniory i lidi na sklonku produktivního věku. Učí nás přijímat stáří nikoli jako pouhý úbytek sil a schopností, ale jako období zralosti, jako fázi náležející k plnosti lidského života. Zároveň přitom zcela věcně a nesentimentálně upozorňuje na řadu kroků, jež mohou těžkosti, které mohou stáří provázet, usnadnit nebo jim dokonce předejít.Délka 1 hod. 20 min.

Dopisy z Ruzyně 1981-1982. V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud…A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele. Výbor z vězeňských dopisů a úvah vychází k autorčiným osmdesátým narozeninám.

Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti „globálnímu kapitalismu“.