Johannes Urzidil

Johannes Urzidil nás přivádí do Prahy dvacátých let a názorně líčí nabitou tvůrčí atmosféru, v níž se pohybovali tehdejší velikáni literatury a výtvarného umění, k nimž patřil i on sám. Vykresluje portréty osobností, například smrtelně nemocného básníka Karla Branda nebo Kafkova učitele hebrejštiny Friedricha Thiebergera, jehož sestra Gertrude byla Urzidilovou manželkou.Už tady se ukazuje Urzidilovo těsné propojení s Franzem Kafkou a s prostředím, které ho ovlivňovalo, což mu dovoluje vykládat Kafkovo dílo z perspektivy důvěrného přítele. Například v eseji Edison a Kafka osvětluje Kafkův vztah k Americe a jeho promítnutí do prózy Nezvěstný. V eseji Golemovská mystika nám umožňuje nahlédnout do "tajuplné atmosféry", v níž Kafka vyrůstal a jež formovala jeho dílo.Urzidilova skromnost nemůže zakrýt skutečnost, že byl člověkem pronikavé mysli a originálního ducha. Proto velmi záhy rozeznal velký význam Franze Kafky a byl velmi rád, že mohl sdílet činorodou duchovní atmosféru Prahy oné doby, k níž nemalým dílem sám přispíval. Soubor esejů předkládaných v této knize nabízí mnohé duchovní podněty a řadu pozoruhodných výroků.

Dva výsostní intelektuálové dvacátého století, vyrostlí na kultuře první republiky, dávají nahlédnout v rozhovoru, natočeném v šedesátých letech minulého století v exilu, do svých vzpomínek, postřehů a literárněvědných a filozofických úvah.Jejich hovor se točí mimo jiné kolem německé a české literatury, pražské německo-židovské umělecké společnosti a literární kavárny Arco či kolem Franze Kafky, jeho díla a vztahu k ženám, zejména k Mileně Jesenské. Hodnotí také vztah Karla Čapka a světové literatury, J. W. Goetha a lidové poezie nebo českou a německou výtvarnou avantgardu, zvláště Jana Zrzavého a Tvrdošíjné. Velmi aktuálně zní jejich úvahy o národním charakteru a problematice češství v umění, o významu česko-německého soužití pro kulturu obou etnik a rovněž o stále živém tématu nacionalismu a nacismu. Tento poprvé vydávaný, významný osobní i dobový dokument odkrývá mnoho detailů z kulturního i politického zázemí československé společnosti po první světové válce a svými přesahy má co říct i k dnešku: budoucnost soužití Čechů a Němců nevidí autoři totiž pouze v "odčiňování" či "narovnávání" historie, ale v evropském sjednocení.