Michio Kaku

Číta: Miroslav Táborský Celkový čas: 14 hodín 15 minút „Život je příliš křehký, než aby byl uložen na jediné planetě. Musíme vypracovat záložní plán.“Michio Kaku je vědec s verneovskou představivostí, jíž nečiní potíže rozletět se kosmickými sférami rychlostí světla. Věhlasný mistr myšlenkových experimentů navýsost přístupně uvažuje, jak a kdy by lidstvo – nyní na stupni energetického rozvoje 0,7 podle Kardašova – mohlo uspět ve snaze nedržet se při Zemi a nespokojit se s krůčkem k Měsíci. Předpokládá to ovšem přizpůsobit k obrazu svému Mars, probádat slibné měsíce velkých planet, zřídit si přestupní stanice u hranic Sluneční soustavy a poté zamířit k nejbližším exoplanetám, na které už s nadějemi hledí stovky teleskopů. Kakuovy vize poodhalování tajů vesmíru, kde zajisté nejsme sami, stavějí na pokroku robotiky i nanotechnologií, počítají s fúzními raketami i se zásadním zdokonalením lidské inteligence, jež se od pravěku skvěle přizpůsobovala proměnlivým podmínkám. Máme důvod. Naši hvězdnou štaci u žlutého trpaslíka typu G2V dříve či později čeká katastrofa, takže se vydejme budoucnosti vstříc. Štěstí přeje připraveným! „Michio Kaku je mezinárodní poklad. Ten muž kolem sebe šíří nevídané nadšení.“ – The Times„Autor nabízí novou utopistickou vizi: pokud se navzájem nevyhubíme a nevrazí do nás nějaký meteorit dřív, než budeme schopni odklonit jeho dráhu, snad se jako lidstvo spojíme ke společnému cíli. Ten ideál se nazývá přežití.“ – Aktuálně.cz

Ještě před stoletím si byli vědci jisti, že věci, kterými dnes člověk běžně disponuje, jako třeba laser, televize či atomová bomba, jsou fyzikálně neuskutečnitelné. Kaku ve své knize zkoumá, nakolik už věda pokročila a nakolik jsme se přiblížili realizaci technologií, jež zatím fungují jen ve science-fiction.Ukazuje, jak lze optiky a elektromagnetismu využít k simulaci neviditelnosti; jak zdokonalení magnetické rezonance možná pomůže číst lidské myšlenky; jak využití supravodičů, nanotechnologií a elektrického pole třeba člověku umožní vyslat za hranice zemské atmosféry ne raketu, ale výtah, jak o tom psal A. C. Clarke.

Jak bude věda do roku 2100 utvářet lidský osud a náš každodenní život. Autor ve své knize do značné míry navazuje na svůj starší titul Fyzika nemožného. V ní zkoumal, kam ještě fyzikální výzkum a jeho aplikace ještě mohou dospět, než narazí na hranice lidských možností či na přírodní zákony.Ve Fyzice budoucnosti podrobněji promýšlí ony uskutečnitelné možnosti v různých oblastech: píše o budoucnosti počítačů, umělé inteligence, nanotechnologie, využívání energetických zdrojů, cestování do vesmíru i o budoucnosti civilizace jako takové. Svou knihu uzavírá futuristickou vizí jednoho dne v životě člověka žijícího v roce 2100.