Philip Yancey

...a ty chceš pochopiť, aké miesto má v tvojom utrpení Boh. Bolesť niekedy obracia našu pevnú vieru a dôveru v Boha v pochybnosti.Philip Yancey vo svojej knihe Keď život bolí poukazuje na päť hlavných otázok, ktoré nám bolesť vmieta do očí: Je tu Boh so mnou?Je naozaj taký všemocný?Je voči mne spravodlivý?Prečo sa niekedy zdá, že sa o moju bolesť vôbec nezaujíma?Kde je môj Boh, keď ho najviac potrebujem?Autor poskytuje podnetné odpovede na otázky, ktorým čelia veriaci v ich najtemnejších chvíľach a dokazuje, že aj v utrpení a bolesti, a niekedy aj kvôli nim, nám Božia láska, múdrosť a sila stále svietia na cestu životom.Aj v tých najzúfalejších a najhorších chvíľach.

Každý člověk, který se někdy tázal po smyslu života, po existenci Boha a setkal se s osobou Ježíše, se ptal: Vážně Bohu na nás záleží? Má vůbec Bůh zájem o utrpení tady na zemi?Philip Yancey ve své knize na tyto otázky odpovídá: Jestli tak mohu mluvit, Bůh „se naučil“, jak chutná život uvězněný na planetě Zemi. Ježíš poznal zármutek důvěrně, během krátkého, strastiplného života nedaleko prašných plání, kde se kdysi v bolestech svíjel Jób…V Ježíši se Bůh jakoby položil na pitevní stůl, rozpažený v pozici ukřižovaného, aby se dal k přezkoumání všem skeptikům, kteří kdy žili…Mám pocit, že všechny ty pokroucené teorie o Ježíši, které samovolně vznikaly už od chvíle, kdy zemřel, prostě jen potvrzují to nesmírné riziko, jaké Bůh podstoupil, když se položil na pitevní stůl a dokonce se zdá, že to riziko vítá: „Prozkoumej mě. Vyzkoušej si mě. Rozhoduješ ty."

Starý zákon nekompromisne popisuje svet taký, aký je. Na jeho stránkach nájdeme vášnivé príbehy lásky a nenávisti; desivé príbehy znásilňovania a štvrtenia na kusy; strohé záznamy o obchodoch s otrokmi; pravdivé príbehy o vojnových hrdinstvách aj krutej zrade. Nič tu nie je čistučké a usporiadané.Rozmaznaní "spratkovia" ako Šalamún a Samson dostávajú nadprirodzené dary; na dobrého muža ako je Jób, čaká katastrofa... Na Biblii nie je nič pohodlné – až dovtedy, kým si na ňu nezvykneme tak, že sa nám stane pohodlnou.Prestali sme knihe klásť otázky, alebo prestala kniha klásť otázky nám?Prestali sme s ňou bojovať?Potom ju už asi nečítame naozaj vážne...

Každý, kdo sám prošel týznivou bolestí či byl svědkem utrpení někoho blízkého, si bez ohledu na svou životní filosofii položil několik existenciálních otázek: Proč právě já?Jaký smysl má toto strašné utrpení?Dává život plný bolesti nějaký smysl?Autor, známý americký publicista, nahlíží za oponu lidských tragédií, bolesti a zármutku. Pokouší se porozumět smyslu bolesti a hledá záblesk naděje v utrpení tam, kde to jiní už dávno vzdali...V přítomnosti lidí trpících velkou bolestí si připadám bezmocný. Cítím se bezmocný a také vinen. Stojím vedle nich, dívám se na jejich tvář, sevřenou bolestí, a poslouchám vzdechy a sténání. Hluboce si uvědomuji propast, která nás dělí. Nemohu proniknout do jejich utrpení, mohu se jen dívat. Cokoliv se pokusím říci, zní mdle a škrobeně, jako kdybych přeříkával básničku na školní besídku.

Mnozí z těch, kdo svůj život v důvěře otevřeli Bohu, prožívají hlubokou propast mezi tím, co očekávají, a tím, co ve skutečnosti prožívají. Čas od času je napadnou otázky, které si netroufnou vyslovit nahlas:Není Bůh nespravedlivý?Nemlčí Bůh?Neschovává se Bůh? Často jsem o těchto třech otázkách přemýšlel, když jsem plnil jeden autorský úkol v jižní Americe. V Peru mě jeden pilot z řad misionářů dopravil do malé vesnice indiánského kmene Šipibo. Přivedl mě sem, aby mi ukázal vzkvétající, čtyřicet let staré církevní společenství. Ukázal mi však také žulový pomníček hned u hlavní cesty a vyprávěl mi příběh mladého misionáře, který toto společenství pomáhal založit.

Nefalšovaná milost je šokující, skandální. Boří naše konvence, protože se přibližuje k těm, kdo se provinili proti nám, protože se jich dotýká s láskou a nadějí. Milost přináší odpuštění – a odpuštění obnovuje. ,,Nemilost“ působí v skrytu, tiše a smrtelně, jako jedovatý plyn, který nikdo necítí. Naproti tomu je milost jedinou sílou vesmíru, která dokáže zpřetrhat pouta zotročující celé generace. Autor Philip Yancey v knize Nekočící milost vykresluje milost v prostředí každodenních situací a zkoumá její sílu v konfrontaci s úděsnou „nemilostí“. V knize Nekončící milost zkoumá autor Philip Yancey, zda jsou milost a odpuštění cestou k řešení: – manželské krize, - problému zneužívání dětí, - homosexuality, - drogové závislosti, - narušených mezilidských vztahů, - mezinárodních, mezikulturních i mezináboženských konfliktů. Celý svět, každý z nás, pláče a touží po milosti. A milost nám přitom leží na dosah. Najdeme odvahu otevřít se pro ni a přijmout ji?

"/zpomněl jsem si na, to, jak jsem si kdysi nepěkně vystřelil z vosy. Sála zrovna džem z mého taliře, a já jsem ji přitom rozkrojil vedví. Vubéc tomu nevěnovala pozornost. Sála dál, a z odseknutého jícnu jí vytékal tenounký pramének džemu. Strašnou věc, která se jí přihodila, pochopila až tehdy, když se pokusila odlétnout. S moderním člověkem je to stejné. To, co mu bylo odťato, je jeho duše." (George Orwell).Philip Yancey ve své nové knize nahlíží za oponu každodenních drobných i velkých zázraku, které jako záblesky z neviditelného světa pronikají do světa našich smyslů ... jeho práce je pokusem najít odpověď na otazku, jestli neviditelný svět není jen naším toužebnym přáním. Ve vězeňském táboře se dalo do pohybu něco co Gordon později nazve "Zázrak na řece Kwai".Po většinu války byl vězeňský tábor jakýmsi experimentem přežilí nejschopnějších. Každý muž se staral sám o sebe. Pokud šlo o jídlo, vězňové bojovali o těch pár ždibců zeleniny nebo několik zrníček rýže, které plavaly v mastném vývaru. Důstojníci se odmítali podělit o cokoliv ze svých přídělů navíc Krádeže byly v ubikacích zcela běžné. Muži žili jako zvířata. a nenávist byla hlavní motivací k tomu, aby člověk zůstal naživu.Nedávno se však cosi změnilo. Zvláště jedna událost vězni otřásla. japonští dozorci na konci každého dne po práci pečlivě počítali nářadí a jednoho dne dozorce křičel, že chybí jedna lopata. Rázoval sem a tam před nastoupenými vojáky vyžadoval, aby mu řekli, kdo lopatu ukradl. Když se nikdo nepřiznal, začal řvát: "Všichni umřít! Všichni umřít!l" a zvedl pušku. aby mohl vystřelit na prvního muže v řadě. V ten okamžik dobrovolně vykročil z řadu muž, postavil se do pozoru a řekl: "Já jsem to udělal."Dozorce se na něj v záchvatu zuřivosti vrhnul, kopal do něj bil ho, ale vězňovi se navzdory úderům podařilo zůstat stát v pozoru. Rozlícený dozorce zvedl svoji zbraň vysoko do vzduchu a pažbou pušky udeřil vojáka do lebky. Muž se zhroutil k zemi. ale dozorce nepřestával kopat do jeho nehybného těla. Když útok konečně ustal. zvedli ostatní vězni kamarádovu mrtvolu a odpochodovali zpátky do tábora.Toho večera, když se nářadí znovu přepočítávalo, pracovnl četa zjistila, že došlo k omylu - žádná lopata nechyběla. Jeden z vězňů se rozpomenul na verš: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. " Poměri' v táboře se začaly měnit. Vězňové začali s umírajícimi jednat s úctou, pořádali důstojné pohřby a hrob každého muže označili křížem. Aniž je k tomu někdo pobízel, začali se více starat jeden o druhého než sami o sebe...

Mnohí pociťujú priepastný rozdiel medzi tým, čo od svojej kresťanskej viery očakávajú a tým, čo v skutočnosti zažívajú. Kresťanské knihy, kázne, či osobné svedectvá iných ľudí im sľubujú vidinu blízkeho zážitku, či ohromujúce dôkazy Božieho pôsobenia v ich živote. A ak absentujú, cítia sa podvedení, zabudnutí a nemilovaní. Bohom. Pociťujú rozčarovanie a vinu. Rozčarovanie je dôsledkom nesplneného očakávania. Autor v tejto knihe skúma, aké by mali byť naše skutočné očakávania od Boha.Počúvala som stále o osobnom vzťahu s Ježišom Kristom. Na moje rozčarovanie som však zistila, že je to inak ako u ostatných osobných vzťahov. Nikdy som Boha nevidela, ani som ho nepočula, necítila, nezakúsila som základné prvky vzťahu. Buď teda niečo nesedí v tom, čo som počula, alebo je čosi v neporiadku so mnou.Nebudem rozoberať ani otázku „Koná Boh niekedy zázraky?” Pokladám za samozrejmé, že má nadprirodzenú moc a používa ju. Áno, Boh môže zasiahnuť, lenže prečo nezasahuje častejšie? Prečo sa znemožňuje u úprimných skeptikov, ktorí by aj radi verili, keby dostali akési znamenie? Prečo dopúšťa, aby prekvitala nespravodlivosť a utrpenie na zemi? Prečo nie sú Božie intervencie viac „normálnymi” než „zázračnými“? Philip Yancey

Vím, že je Bůh. Věřím, že existuje. Jenom nevím, čemu o něm mám věřit. Ale co vlastně mám a mohu od tohoto Boha očekávat? – tak zní nejčastější vyznání těch, kteří nějakým způsobem zakusili Boží přítomnost ve svém životě. A místo spočinutí a jistoty do jejich života vzápětí vtrhly otázky, pochybnosti, námitky a zmatek.Hledání možnosti jak navázat vztah s neviditelným Bohem, a co to všechno pro člověka obnáší, je středobodem Yanceyho práce. V ní přináší řadu osobních svědectví, postřehů, pochybností, ale i nově odkrývá doposud nepozanné dimenze víry, naděje a lásky. Yanceyho mimořádný vypravěčský talent vtáhne čtenáře do mozaiky vtipných i dojemných příběhů a zároveň úvah, které spíše než jednoznačné odpovědi přinesou mnohem zásadnější otázky a s nimi i pronikání do hlubin tajemství vztahu s Neviditelným.Uprostřed tohoto skrývání a nalézání autor přináší i nový pohled na úlohu církve ve světě: My, kteří jsme v církvi, nemáme světu nabízet recept na úspěch, ale pokoru a lítost. Jako téměř jediní v naší společnosti zaměřené na úspěch uznáváme, že jsme selhali, selháváme a vždycky budeme selhávat.