Kresťanské knihy

Dětství, sebezkoumání, láska, utrpení. Tato kniha přináší dopisy lidí blahořečených nebo svatořečených katolickou církví, ale také jiných mužů a žen, jejichž život byl uznám za příkladný.Každý dopis svým vlastním způsobem odkrývá svatost pisatele. To samozřejmě nevylučuje projevy jejich humoru, příkrosti, nedůtklivosti, tlachavosti, životní energie, vlastního vnímání historických událostí a intelektuálních poznatků, a dokonce i rebelantství.V tomto svazku se nad tématy jako je mládí, láska a rodina, utrpení a sebepoznání setkáte s takovými osobnostmi jako byli např. Tomáš Akvinský, Charles Foucauld, Terezie z Lisieux a mnoha dalšími.

v Teologické sumě. Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tomášův traktát o stvoření v otázkách 44–49 První části Sumy představuje jakési východisko k dalším pojednáním na téma stvoření, která budou zacílena na specifické oblasti, jako je biblická zpráva o stvoření v otázkách 65–74 nebo detailnější pojednání o stvoření člověka v otázkách 92–93. Nacházejí se zde úvahy o původu stvoření na základě reflexe jednotlivých typů příčin a otázky o jednotě a mnohosti, jež jsou zásadní pro chápání mnohosti druhů různých bytostí a mnohosti individuí v rámci jednotlivých druhů. Podstatná je také část zaměřená na problematiku zla, neboť otázky týkající se přítomnosti dobra a zla ve stvoření ovlivňují jak naše chápání Boha jako původce všeho, co jest, tak porozumění a hodnocení lidského jednání, kterému se Tomáš věnuje v prvním dílu Druhé části Sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Největší význam shledává Tomáš v životě smíšeném, který spojuje kontemplaci a činnost. Jako typický projev takového života zmiňuje kázání a vyučování. Jde o vnější činnosti konané pro dobro druhých lidí, což patří k životu činnému, ale zdrojem této činnosti je vlastní nazření pravdy, které je zase předmětem života kontemplativního. Oba typy života jsou zde tedy ve své vlastní identitě, spolupracující, ale samostatné. Vůdčí roli má ovšem kontemplativní život, který má před životem činným přednost.Vysoké ocenění kontemplace však neznamená odmítnutí činného života. Ten je hodnotný a potřebný, ale musí vycházet z kontemplativního. Proto také Tomáš chápe jako východisko vlastní dominikánské cesty modlitbu a studium, které se následně přelévají do kázání a vyučování. Největší ze ctností je totiž láska, která se projevuje jak v kontemplaci, tak i v činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Základem pro zásluhy je láska, jak bylo řečeno výše. Láska pak spočívá v milování Boha a bližního, jak bylo již řečeno, přičemž milování Boha je záslužnější než milování bližního, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Proto je to, co patří v první řadě k milování Boha, samo o sobě záslužnější než to, co patří v první řadě k milování bližního kvůli Bohu. Avšak kontemplativní život patří v první řadě a bezprostředně k milování Boha, neboť Augustin v 19. knize O Boží obci říká, že „svatý odpočinek, tj. kontemplativní život, je cílem lásky k pravdě“, rozumí se k božské pravdě, o kterou kontemplativní život hlavně usiluje, jak bylo již řečeno. Činný život je zase v první řadě zaměřen k milování bližního, neboť „má spoustu práce se službou“, jak praví Lk 10, 40. A proto je kontemplativní život sám o sobě záslužnější než život činný. A právě o tom mluví Řehoř ve 3. homilii na Ezechiela: „Kontemplativní život je záslužnější než život činný, protože činný život se zaobírá potřebami současného života,“ v němž je třeba pomáhat bližnímu, „zatímco kontemplativní život je intimním zakoušením chuti budoucího spočinutí,“ tj. kontemplace Boha.Jeden člověk ovšem někdy může získat větší zásluhy skrze skutky života činného než jiný člověk skrze skutky života kontemplativního, např. když z hojnosti božské lásky, aby naplnil Boží vůli, dočasně snáší odloučení od sladkosti božské kontemplace.

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech (STh III, q. 60–65). Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Otázka O vyšším a nižším rozumu, O synderezi a O svědomí patří do rozsáhlejšího souboru Quaestiones disputatae De veritate. Překlad a úvodní studie Martina Štěpinová. Latinsko-český text. Vyšlo v řadě Akvinata.

Sborník textů na téma Hledání pravdy o pravdě přednesených na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ve dnech 9. – 11. září 1998 Stanislav Sousedík - Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání Věra Štěpinová – Pojetí pravdy u Tomáše Akvinského Josef Ondok – Pojem pravdy u Tomáše Akvinského z hlediska současných logických teorií pravdy Karel Skalický – Tomášovo pojetí činného rozumu a jeho historické předehry a dohry Karel Šprunk – Současné teorie pravdy Imrich Staríček – Chápanie pravdy v prírodných vedách Peter Volek – Operativna teória pravdy podľa O. Mucka Gašpar Fronc – Krátký pohľad na diskusiu o intuitívnom realisme Nikolaja Onufrijeviča Losského Prokop Sousedík – Davidsonovo pojetí pravdy

Ústní disputace byla po dlouhá staletí neodmyslitelným jádrem univerzitního kurikula. Je až s podivem, že se na něco tak elementárního a stěžejního mohlo zapomenout natolik, že se nyní jen s velkými obtížemi skládá mozaika pravidel a procesů kdysi tak slavné praxe.

v Teologické sumě. Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103–105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád – zázraky.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.V Tomášově metafyzice je nejvyšší dokonalostí bytí jako takové, které je ztotožněno s Bohem. Všichni tvorové jsou (existují) proto, že v různých stupních a různou měrou participují na tomto nejvyšším bytí. Ze strany Boží lze totéž popsat tak, že Bůh jako výchozí a první příčina své bytí různými způsoby a různou mírou sděluje tvorům, a tak s nimi vstupuje do vztahu. Tento vztah Boha a tvorů na rovině bytí je trojí: přímé uvedení něčeho do bytí (tj. stvoření z ničeho – creatio); uchovávání stvořené či přirozeně vzniklé věci v bytí (tj. udržování v bytí – conservatio); součinnost při působení jedné věci na druhou (tj. spolupůsobení – concursus). Shrnuto, Bůh tvoří věci z ničeho, poté je udržuje v bytí díky účasti na svém bytí, tj. na bytí Božím, a rovněž je doprovází svým spolupůsobením při jejich kauzální činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme první otázku Teologické sumy (STh I, q. 1), v níž se Tomáš zaměřuje na samotnou teologii, tedy na disciplínu, která je pro Teologickou sumu stěžejní. Tomáš ji nazývá posvátnou naukou, neboť slovo teologie se v jeho době obvykle používalo pro metafyziku. Největší část otázky zaujímají články spojené s konceptem teologie jako vědy a moudrosti. Dále Tomáš pojednává o jazyku teologie a roli Písma svatého v teologickém bádání.Úvodní studie obsahuje kromě pojednání o hlavních tématech první otázky také obsáhlý úvod do historie a struktury celé Teologické sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.Postup Sumy teologie je v jistém smyslu kruhový: vychází od Boha jako Stvořitele a směřuje k Bohu jako k cíli stvoření a naplnění dějin. Pochopit přesně stvoření, pád do hříchu i jeho nápravu vykoupením můžeme nyní jen částečně. V plnosti, jíž je naše lidství schopné, dojdeme i k plnějšímu poznání toho, co dnes známe jen částečně. Tuto skutečnost můžeme v jistém ohledu vztáhnout i na samotnou Tomášovu Sumu. Čteme-li první otázku, najdeme v ní mnohá témata, která nejsou ještě dokonale vysvětlena a detailně promyšlena, např. moudrost, věda, příčiny, teorie a praxe apod. Na prvním místě je to ale Bůh sám, který není jen předmětem (či subjektem) teologie nebo jakýmsi tématem Sumy, ale je to náš Pán a Stvořitel, z jehož rukou jsme vyšli a do jehož náruče směřujeme. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).Překlad, úvodní studie a poznámky Metoděj Němec OP.Náš Spasitel Pán Ježíš Kristus, dle svědectví anděla, „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ a v sobě nám ukázal cestu pravdy, abychom skrze ni mohli vzkříšením dojít k blaženosti nesmrtelného života. Proto je k dovršení celého teologického díla třeba, aby po úvaze o posledním cíli lidského života, ctnostech a neřestech následovala úvaha o samotném Spasiteli všech, jakož i o jeho dobrodiních, která lidskému pokolení prokázal.K povaze dobra náleží, aby se sdílelo druhým, jak je vidět u Dionýsia ve 4. kapitole spisu O Božských jménech. Povaze svrchovaného dobra tudíž náleží, aby se nejvyšším způsobem sdělilo tvoru. To se však nejvýše uskutečňuje tím, že „stvořenou přirozenost sjednocuje se sebou tak, že vzchází jediná osoba ze tří skutečností: ze Slova, duše a těla“, jak praví Augustin ve 13. knize O Trojici. Je tedy zřejmé, že bylo vhodné, aby se Bůh vtělil.

v Teologické sumě. Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství vydaný v roce 2016. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.Revize překladu, úvodní studie a poznámky Petr Dvorský.K Tomášovým článkům přeloženým v rámci tohoto svazku nelze rozumně přistupovat, jako by pocházely z Tomášova vrcholového traktátu na téma filosofické teologie. Jakožto svědkové rozsahu Tomášova povědomí o problematice, jíž se týkají, jsou z povahy svého literárního druhu nereprezentativní. Především ale jejich plánovanou funkcí není být argumentačním celkem schopným obhájit předkládané závěry v libovolném polemickém, případně i křesťanskou víru postrádajícím prostředí: text „pěti cest k prokázání existence Boha“ opravdu nebyl zamýšlen jako instantní prostředek k uzemnění ateistů namlouvajících si racionalitu své pozice – jejich funkcí je být úvodem do tématu pro křesťanské čtenáře. (Z úvodní studie Petra Dvorského)

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 73–83). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť.Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49–54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22–48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka.Tomáš se nejprve zabývá habity obecně, tj. substancí habitů a jejich nezbytností pro lidský život (q. 49). Poté se zaměřuje na subjekt habitů, tj. na duševní potence, které jsou habity rozvíjeny a zdokonalovány (q. 50). V následující otázce (q. 51) se zabývá způsobem, jak lze habity získat, a rozlišuje habity přirozené a vlité od Boha. Dále pojednává o růstu habitů (q. 52) a jejich zániku a zmenšování (q. 53). V poslední otázce (q. 54) zkoumá rozlišování habitů.Na traktát o habitech navazuje traktát o ctnostech (STh I-II, q. 55–67), tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265 - 1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského. Novela s filosofickými prvky, propojující svět 13. století a postmoderní současnost, se zabývá tématem jak dosáhnout opravdového štěstí. Klade otázku, zda lze na dnešní dobu aplikovat středověkou odpověď formulovanou idejemi slavného člena kazatelského řádu a Učitele církve - sv. Tomáše Akvinského (1225 - 1274).

Komentář k Boethiovu spisu „De Trinitate“, Q.5-6. Komentář svátého Tomáše Akvinského k Boethiovu spisu De Trinitate se zabývá epistemologickými otázkami. Nejprve je to problematika teologického poznání a dále teorie a metodologie vědy. V této knize najde čtenář překlad posledních dvou kvestií (tj. 5. a 6.) Tomášova komentáře, kde se pojednává o rozdělení a metodách spekulativní vědy. Podle převládajícího antického a středověkého chápání se jedná o přírodní vědu (dnes bychom spíše řekli přírodní filosofii), matematiku a božskou vědu (neboli metafyziku).Tento komentář patří spíše k Tomášovým raným dílům. Představuje však jeden z nej důležitějších spisů anticko-středověké tradice věnující se teorii poznání a teorii vědy, která byla zahájena spisy jako Platónova Ústava a Theai-tétos nebo Aristotelovy Druhé analytiky. Je to tradice ideálu jistého intuitivního a deduktivního poznání prostřednictvím příčin. V následujících staletích po Tomášovi se toto pojetí vědy dostalo do krize především s nástupem nominalismu a empirismu, což vedlo k tomu, že pojem vědy dostal podstatně odlišnou tvář.Toto vydání předkládá čtenáři latinský i český text opatřený poznámkovým aparátem a úvodní studií, která zasazuje Tomášovu teorii vědy do systematického rámce jeho filosofie i do historického kontextu vývoje pojmu vědy.

v Teologické sumě. V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.Překlad, úvodní studie a poznámky Pavel Kilbergr a Tomáš Machula.Jestliže jeden ze středověkých koncilů (IV. Lateránský) říká, že mezi Bohem a tím, co o něm říkáme, je větší nepodobnost než podobnost, ale že přesto lze o Bohu formulovat smysluplné výpovědi, je to zásadní výzva pro každého teologa i každého křesťana. Na jedné straně to znamená, že Bůh poznatelný je a že o něm lze rozumně mluvit, ale na straně druhé je třeba si stále uvědomovat meze našeho snažení. Boha poznáváme, ale nedokonale. O Bohu mluvíme, ale nedokonale. Tomášovy kvestie, které nacházíme v tomto svazku, nám pomáhají tuto nedokonalost přijmout a pochopit, jak s ní rozumně pracovat. (Z úvodní studie Pavla Kilbergra a Tomáše Machuly)