Rozvoj osobnosti

2. vydanie. Medzi ľuďmi sa asi nenájde nikto, kto by chcel dobrovoľne zostarnúť. Staroba je fáza života ako každá iná, či sa nám to už páči alebo nie. Dôležité však je, aby sme na starobu nepozerali ako na nepriateľa, ktorý sa k nám pomaly blíži, ale ako na obdobie, ktoré prináša zmeny v našom živote. Otec Anselm Grün v knihe Umenie starnúť hovorí veľmi citlivo o problémoch starnutia a poskytuje vzácne rady a tipy ako obávanú životnú fázu premeniť na zmysluplný a kvalitný život v radosti. Kniha je rovnako určená aj mladším čitateľom, aby mohli lepšie pochopiť svojich starnúcich rodičov. Zároveň im umožní sa postupne pripravovať na príchod vlastnej staroby, lebo čas plynie. A dobre zostarnúť je skutočné umenie. Anselm Grün (*1945) svojimi knihami, prednáškami, seminármi poskytuje mnohým ľuďom duchovnú pomoc, aby sa vyrovnali s každodenným životom. Má vyštudovanú filozofiu, teológiu i podnikovú administratívu. V jeho dielach, preložených do viac ako 30 jazykov, sa spáva náboženskosť benediktínskeho otca s bohatými životnými skúsenosťami mimoriadnej, vzácnej osoby.

Starnúť a mať z toho radosť. Jezuita Jozef Porubčan je autorom útlej publikácie s názvom Načo sa báť, keď sa môžeme tešiť. Venuje sa v nej náročnej, no hlbokej téme ľudského starnutia a samotnej staroby. Starobu vníma nie ako slabnutie a chradnutie, ale ako ďalší nevyhnutný stupeň človeka smerujúceho k svojmu životnému naplneniu. Hovorí o nej aj ako o fáze ľudského života, z ktorej netreba mať strach, ale treba sa na ňu tešiť. Nechajte sa povzbudiť originálnym a inšpiratívnym pohľadom pátra Porubčana a neváhajte sa tešiť zo života v ktorejkoľvek jeho fáze.

Veľké písmená, ľahké čítanie. Na 256 stranách nájdete obľúbené švédske krížovky so zábavnými tajničkami a prospešnými radami pre záhradkárov, fakty o známych i menej známych bylinkách. Ich lúštenie vám pôjde vďaka veľkým písmenám ľahšie a navyše si precvičíte aj pamäť. Prajeme vám veľa zábavy pri lúštení.

Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka–dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost, obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery.Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60–65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze, myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e–mailech, reflexích denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří.Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase vyčítají a sebe obviňují. Texty–dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální.Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka–dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a paliativní péči, hospicích a etickém aspektu "dání" rodičů do sociálních ústavů.