Rád nechám botu v řiti blbce

Miloš Zeman nejde pro slovo, které padne jak „hrnec na prdel“, daleko. Svými oblíbenými bonmoty častuje své úhlavní nepřátele, politické protivníky i nenáviděné novináře. Občas, nepoměrně smířlivěji, použije i sebeironii a „střílí“ do vlastních řad. Nelze mu upřít jazykovou vynalézavost a schopnost jadrně „tnout do živého“. Jeho výroky, často na hraně, mnohdy daleko za ní, svědčí o temperamentu a plebejských libůstkách. Ale protože smích je koření života, je ho i v české politice třeba.

„Politika je především bojem proti blbosti, a to včetně blbosti vlastní.“ Miloš Zeman

"Myslím, že politika je mimo jiné také nikdy nekončící válka proti hlouposti. Především proti hlouposti vlastní, protože tou se musí začít; politik, který si nedokáže dělat legraci sám ze sebe a nevidí vlastní chyby, nemá právo kritizovat druhé,“ řekl Miloš Zeman v roce 1999 deníku Právo.

A tuto myšlenku během své politické kariéry v různých obměnách mnohokrát opakoval. Bývalý úspěšný předseda ČSSD, předseda poslanecké sněmovny a premiér, dnes první přímo zvolený prezident České republiky, je neoddiskutovatelně největším „producentem“ bonmotů na naší polistopadové politické scéně. Tyto bonmoty však veřejnost zná spíše jako izolované výroky, jež tu a tam „okořeňují“ zdejší politický provoz a jež se náhle objeví a zase rychle zmizí. Jiné „přežijí“ o něco déle, ale postupně se vytrácí kontext, v němž byly proneseny.

Tato publikace obsahuje známé i méně známé bonmoty a výroky Miloše Zemana. Byly pečlivě vybrány z archivů nejrůznějších deníků a týdeníků, z politikových četných interview a z jeho knih, ale i například ze záznamů z jednání poslanecké sněmovny.

Tyto výroky, často na hraně, svědčí o prezidentových neklidné osobnosti, bouřlivém temperamentu a plebejských libůstkách. Nesporně dokládají jeho silnou vášeň pro politiku, ale také to, že se umí občas podívat kriticky a s humorem i sám na sebe, což je jistě velmi kladná vlastnosti. Humor a nadhled do politiky nepochybně patří, na rozdíl od zapšklého fanatismu a nenávisti. Ukazuje nám, byť v prchavých okamžicích, že pocit zmaru a beznaděje nejsou posledním slovem ohledně (z podstaty) vždy nedokonalé společenské a politické organizace věcí lidských. Smích je skutečně mnohdy osvobozující a v české politice je ho velmi třeba.