Audiokniha: Dostojevskij, dramatizace E.F.Burian: Bílé noci

• Číta: Jana Andresíková, František Němec, Apolena Veldová
• Celkový čas: 1 hodina 33 minút

Z komentáře Lubomíra Poživila k původnímu LP albu 11 0220-1 "F.M. Dostojevskij - dramatizace E.F. Burian Bílé noci" vydanému v Supraphonu v roce 1988 a nyní vydávanému poprvé digitálně:V době vydání této desky uplynulo třicet let od úmrtí národního umělce E.F. Buriana. Režisér, dramaturg, skladatel , dirigent, zpěvák, klavírista, džezmen, prozaik, básník, dramatik, textař, divadelní ředitel, organizátor, rozhlasový komentátor, divadelní a hudební teoretik, kreslíř, pedagog, filmový režisér a scénárista, herec - to je výčet mnoha Burianových činností. Jeho domovem však bylo divadlo. Zde nejintenzívněji působil jako autor a získával pro tuto práci desítky a snad i stovky dalších. V jeho divadle se však pořádaly i koncerty významných českých a světových novinek, pohotově připravená matiné vystřídaly velké básnické večery, návštěvníci se seznamovali s dílem předních výtvarníků jak prostřednictvím výstav v prostorách divadla, tak i skvěle koncipovaných opon k jeho inscenacím. Cítil a projektoval divadlo jako moderní kulturní středisko, které vyvíjí svou aktivitu mnoha směry, probouzí divákův zájem a kultivuje jeho vkus i vnímání v různých oblastech umění, i vnímání v různých oblastech umění."Pokládám své režie za autorství....jsem autorem naší dramaturgie," prohlásil o sobě. Přitahoval k sobě a ke své scéně řadu dalších autorů. Cílevědomě je vyhledával a provokoval k tvorbě. Nejedna hra by byla bez jeho podnětu nevznikla..Bílé noci píše autor ještě nepoznamenaný zkušeností carských věznic, tvořící své postavy s láskyplnou účastí i s jemným humorem, který je vyvažujícím prvkem díla,..Burianovi byl tento "sentimentální román" zvlášť blízký svým vypjatě ryzím romantismem. Ale nejen to. Přitahoval ho a inspiroval, jako pendant k prožívání krutosti, svou subtilní, křehkou kresbou nejjemnějšího a nejvzácnějšího lidského citu. Připomenutí této lidské hodnoty v přesvědčivém uměleckém tvaru představovalo pro EFB bezprostředně po skončení druhé světové války výrazně programový čin i osobní uměleckou konfesi. Čin, který byl i bystrou lekci pro tehdejší pražskou dramaturgii a živým příspěvkem k definování představy, co je v divadle současné. V tomto smyslu je rané Dostojevského dílo aktuální i dnes.