Audiokniha: Nebeský lívanec

• Číta: Iva Aliana Bendová
• Celkový čas: 1 hodina 28 minút

Pohádkové příběhy plné fantazie, dobrodružství, poetiky a opravdového přátelství. Jemným a nenásilným způsobem se dotýkají témat jako je sebevědomí, odvaha, síla úsměvu, nebát se být sami sebou apod. Kapr a jeho kamarádka vážka, myška Josefínka, veselý netopýr, odvážná hvězdička, nebo třeba sněhová vločka Lenka jsou pro děti inspirací, když se ve svých nelehkých situacích nevzdávají a vždy najdou nějaké řešení. Objeví cestu ze smutku, zvítězí nad strachem, zlými posměšky i nad pochybami o sobě a všechno tak nakonec dobře dopadne.

Hudbu k pohádkám pro vás vytvořila: Kateřina Mančalová – Vinopalová

Obsah knížky:

1. Kapr a vážka
2. Čaroděj a netopýr
3. Makulka a poštovní holub
4. Myška Josefínka a mravenec Pepa
5. Dvě jablka
6. Nebeský lívance
7. Sněhová vločka Lenka

Malá ukázka z pohádky Nebeský lívanec:

„…Věděli jste, že slunce není ve skutečnosti slunce, ale zlatý nebeský lívanec? Peče ho tam nebeská babička, aby měli v nebi i na zemi po celý rok hojnost a nikdo nestrádal. Když nastane okamžik zimního slunovratu, jsou všichni v plné pohotovosti. Ten den totiž zmizí poslední drobečky starého lívance a je potřeba upéct lívanec nový. Lidé tomu říkají, že se slunce vrací. Slunovrat.

Už několik dní předem nebešťané běhají, shání a přinášejí různé ingredience potřebné k tomuto slavnostnímu pečení. Nebeská babička vytáhne zástěru, hvězdy odvažují koření, mléčná dráha posbírá kapičky nejlepšího smetany, hvězdokupy prosejí slaďounký cukr, špetku soli dodá Jupiterův měsíc Europa a pak už jen to nejvzácnější. Mouka. Ovšem! Není to mouka polohrubá, ani hladká, ani bílá ani tmavá, ani žádná taková jakou známe tady na zemi. Je to mouka zlatá.

Ona to vlastně není tak úplně mouka. Je to spíš velejemný zlatý prášek, který vzniká při tom, když se lidi radují. Lidská radost je totiž zářivá a dokáže se prášit z jednoho člověka na druhého. Kdybychom měli velesilné brýle, tak bychom uviděli, jak se ta radost leskne a třpytí. Ale i bez brýlí se dá zahlédnout v lidském oku, které se radostí rozzáří jak tisíc žárovek. Tento vzácný prach sbírají speciální jednotky andělů sběračů po celý rok. Ukládají ho do veliké duhové dózy až na poslední polici nebeské spížírny. A jenom nebeská babička ji může jediný den v roce otevřít a mouku na lívanec navážit.

Nastal ten slavnostní den. Všechno bylo nachystáno. Obyvatelé nebeských výšin napjatě očekávali, až babička nasype mouku do mísy a celá ta velká sláva pečení slunečního lívance začne. Jenomže co to!? Když babička otevřela dózu, leknutím nemohla popadnout dech! Dóza zela prázdnotou. Ani zrnko, ani prášek, ani jediný odlesk... no prostě vůbec nic…“