Přišla jsem vám sloužit

Na samém počátku deníku sestry Elišky Pretschnerové nalezneme tři zajímavé úryvky: Oheň je záře, plamen a žár. Oheň je to, co jsem já a co jsi i Ty. Všechny jsme oheň jednoho Mistra, všechny jsme jedna jediná zář. Ne, svatost není mramorová urna, v níž nutno napěchovat lidskou bídu. Ne, svatost není stísněná a chmurná, jak majetkem by byla škarohlídů. Čím vyjádřil bych duši řeholnice? To nemá býti obyčejná žena! Je něčím víc! Jak sněhobílá svíce je na oltáři Božím postavena.

Ať už jde o výpisky z děl, která četla, nebo její vlastní myšlenky, máme před očima jakousi iniciálu jejího života, která zároveň vystihuje celý jeho smysl. Tak myslí, píše a hlavně žije člověk, který nese rysy svatosti. Moderní doba těžko přijímá možnost, že by mezi námi chodili světci. Světci jsou pro běžného člověka především lidé z dávné minulosti, z doby, kdy se věřilo na zázraky. Jejich životopisy, právem nazývané legendy, jsou buďto celé nebo zčásti vymyšlené. Zapomíná se přitom, že legenda neznamená lživý příběh, ale příběh, který má být čten pro naše poučení. I když současný člověk připustí, že postavy jako sv. František, sv. Benedikt, sv. Cyril a Metoděj existovaly a sehrály v dějinách evropské kultury vážnou roli, určitě si myslí, že v době nedávné už podobní lidé nebyli.