Filosofie

Fenomenologická zkoumání o konstituci. Druhá kniha z původně plánovaných tří svazků Idejí k čisté fenomenologii patří mezi filosofická díla první poloviny 20. století, jež základním způsobem ovlivnila myšlení Heideggera a Merleau - Pontyho. Husserl v ní prohlubuje obsahové porozumění fenomenologii a objasňuje její vztah k přírodním a duchovním vědám.

Merleau-Ponty vychází ve svém nejvýznamnějším díle z podrobné analýzy vnímání, která jej přivede k nutnosti chápat lidský subjekt jako vtělený a opustit některé teze Husserlovy fenomenologie.Merleau-Ponty domýšlí své východisko v úvahách o prostorovém, sexuálním, řečovém intersubjektivním rozměru tělesnosti, aby vyvodil důsledky pro klasická filosofická témata, jako je čas, myšlení či svoboda.

Dílo vydané roku 1923 představuje jednu z raných prací proslulého právního a politického filosofa Carla Schmitta. Německý myslitel se v tomto po stylistické a literární stránce brilantním textu, v němž prostřednictvím rozmanitých aluzí dokládá šíři svého rozhledu, zaměřuje na specifickou povahu racionality spojené s katolickou církví, kterou staví do kontrapozice vůči myšlení ekonomicko-technického věku.Význačnost ratio stojícího v pozadí moci či lépe autority katolické církve nachází především ve schopnosti být jednotou protikladů (complexio oppositorum) a reprezentovat či zpřítomňovat duchovní ideu, resp. osobu. Schmitt v textu mimo jiné upozorňuje i na důležitou distinkci mezi reprezentací a pouhým zastoupením a podává poučení o tomto důležitém konceptu politické filosofie a politické teorie.Ekonomické myšlení není právě reprezentace schopno, neboť za ním nestojí žádná idea či entita k reprezentování, takže není schopno ani politiky v pregnantním smyslu. Jde proto ruku v ruce s depolitizací veřejného. Logickou konsekvencí jeho dnes stále aktuální kritiky ekonomicko-technického myšlení je pak jeho vymezení se vůči socialismu i kapitalismu, které se ve svém jádru zakládají na téže myšlenkové bázi.Jak konstatuje sám Schmitt: „Velký podnikatel nemá jiný ideál než Lenin, totiž ‚elektrifikovanou zemi‘. Oba se vlastně přou pouze o správnou metodu elektrifikace.“ Jeho polemickému tónu ovšem kromě řady dalších neunikají ani anarchismus či teze Maxe Webera.

Výbor ze Sartrových kratších textů obsahuje kritiku pojetí ”já” ve filosofii vědomí (Transcendence ega, 1936), dále kritiku psychologických a konkrétněji psychoanalytických představ o emocích, jež ústí do vlastní, fenomenologické analýzy emocionálního chování (Nástin teorie emocí, 1938), a na závěr přednášku o Sebevědomí a sebepoznání (1948). Pojítkem všech tří textů je Sartrova představa o vědomí, jež je samo sobě plně přístupné (”průhledné”) a nemůže si před sebou nic zastírat. V tomto smyslu je lidská existence existencí plně vědomou.

Sv. 11: Studie z roku 1946 pochází ze sbírky textů vydané autorem v roce 1950 pod názvem Holzwege. Studie promýšlí jeden z nejstarších filosofických výroků, podává jeho výklad a zdůvodňuje jeho svérázný překlad. Autor se snaží ukázat, jaký význam má promýšlení Anaximandrova výroku pro porozumění rozdílu mezi celkem jsoucího a bytím. Osvětlení tohoto rozdílu pak má přispět k odstranění zapomenutosti na bytí a zásadním způsobem pomoci překonat zmatek, v němž se nachází dnešní člověk, posedlý světovládou a bezmezným ovládnutím přírody.

Nejvýznamnější kniha kanadského představitele soudobé hermeneutiky, která shrnuje vývoj metody porozumění od pozdní antiky až po dnešní diskusi o problematice interpretace a mezikulturního dorozumění. Zvláštní pozornost věnuje hermeneutice Heideggerově a Gadamerově.

Sv. 10: Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdy za Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifické apriorní normativity, jež identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozdíl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 navíc tematizuje specificky filosofickou problematiku, totiž problém filosofie jako systému.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. století ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II.. Druhé, rozšířené vydání souboru textů na téma vztahu filosofie a víry.

Eseje k raným a středním Platónovým dialogům. Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra.

První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť subjekt by mohl být zaskočen pochybnostmi - prvotním se stává vědomí nepochybných případů poznatků, skutečně vystihující předměty svého poznání. Zakladatel fenomenologie zkoumá možnosti objektivních věd při poznávání problematiky transcendence. Jak může poznání překročit samo sebe a vystihnout bytí, které nelze najít v rámci vědomí?

Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně. V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny – ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky.

Antologie právně filosofických textů je určena ke studiu filosofie a teorie práva.Obsahuje české překlady textů významných právních filosofů od antiky až po současnost. Texty jsou řazeny chronologicky a pro přehlednost i dle názorové blízkosti jejich autorů, která je přiblížena v úvodu každé z kapitol. Záměrem autorů bylo, aby publikace napomohla k poznání, případně pochopení názorů a způsobu myšlení těchto osobností.Antologie pracuje nejenom s texty, které už byly přeloženy do češtiny, nýbrž přináší i překlady dosud nepřeložených textů z latiny (např. Ulpianus, Marsilius z Padovy, Grotius), angličtiny (např. Bentham, Austin, Pound, Holmes, Frank) a němčiny (např. Weber, Ehrlich, Savigny, Bergbohm, Radbruch).Jednotlivé příspěvky jsou opatřeny stručným vysvětlujícím úvodem.Publikace je určena studentům právnických oborů i jejich pedagogům, ocení ji však i zájemci o obor z řad širší veřejnosti.

Tento dialog je zvlášť důležitý pro nauku o idejích a pro Platónovu nauku o "třech částech duše".

Lévinas studoval v Heidelbergu u E. Husserla a M. Heideggera a v Paříži. Jako francouzský důstojník přežil válku v zajateckém táboře; všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl pověřen obnovou židovského školství ve Francii a zároveň začal rozvíjet svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem.Celá západní tradice je dle Lévinase zaujata otázkou bytí, které se chápe jako bytí věcí, kdežto daleko základnější otázka, jak jsme s druhými lidmi, zůstala v pozadí. Zatímco věci mohu ovládat a mít v rukou, druhý se mi ukazuje jako „tvář“, jež není věcí mezi věcmi, nýbrž poselstvím, výzvou.Jakmile člověk zaslechl výzvu tváře druhého, stává se jeho „rukojmím“ v bezmezné odpovědnosti, neboť zároveň také ví, že může být šťasten a svobodný jen spolu s ním. Tak se jádrem Lévinasovy filosofie stává etika, která nevychází z apriorních axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s tváří.

Adornova stať „Schéma masové kultury“ byla nalezena v autorově pozůstalosti a přestavuje volné pokračování kapitoly o kulturním průmyslu z Dialektiky osvícenství. Lze ji považovat za shrnutí Adornovy kritiky masové kultury. Čtenář v ní nalezne Adornovu diagnózu základních prvků masové kultury: reklamy, filmu, rozhlasu, hudby. Přeložil Milan Váňa a Michael Hauser.

Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu? Předkládané studie tematizují zkušenost smyslu z hlediska přítomnosti, jíž není míněna jen jedna časová dimenze, nýbrž přítomnost ve světě, tj. vazba mezi přítomným a spolu-přítomným (ne přítomným).Takto pojatá přítomnost je zkoumána se zřetelem k autorům, kteří směrodatně určili pojem přítomnosti ve významu časovém (Platón, Bergson, Heidegger, Merleau-Ponty), ale i se záměrem systematickým, který význam tohoto pojmu rozšiřuje a mění. Vyjasňování poměru mezi rozuměním jako takovým a vědeckým poznáním míří k pojetí bytí jako individuální přítomnosti ve světě, na níž se podílejí i věci a bytosti, jež nevládnou řečí a nevztahují se k všeobsáhlým dimenzím prostoru a času.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží vlastní interpretace vybraných pasáží z knihy O duši a Metafyziky a poté představí jejich interpretaci u Hegela. Tím se má stát zřejmou Hegelova hermeneutická korektnost a systematický význam jeho zájmu o Aristotelovo myšlení. Studii lze rovněž chápat jako pokus o zpochybnění v současnosti dominantního materialistického výkladu mysli, resp. ducha.

V knize Ironie najdeme většinu pro Jankélévitche typických témat. Ironii vyčerpávajícím způsobem popisuje s pomocí nesčetných příkladů jako stav či typ morálního vědomí, jako rétorickou figuru a jako literární strategii. Jde mu v prvé řadě o ironii jakožto literární útvar.Považuje ji za literární projev motivovaný "dobrým, radostným vědomím": "Co je ironie, ne-li vědomí, a to dobré radostné vědomí, v čemž se liší od pokrytectví? Není humoru bez lásky, ani ironie bez radosti. Celkem vzato ironie zachraňuje to, co se zachránit dá. Je smrtelná pro iluze; všude tká pavoučí sítě, do nichž se nechávají nachytat pedanti, domýšlivci a groteskní lidé."Ironie znamená pravou svobodu!" volá Proudhon ze své cely ve Sv. Pelagii. Ironie vše zpochybňuje; svým indiskrétním dotazováním boří všechny definice, neustále ruší kazatelskou pedanterii, která se chce usadit v uspokojivé dedukci. Díky ironii myšlení dýchá volněji, když se rozpoznává, tančící a skřípějící, v zrcadle reflexe."

Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem.

Sebrané spisy svazek 8/I. První svazek třetího dílu Fenomenologických spisů zahrnuje nepublikované rukopisy z let 1939–1945, v nichž Patočka dále rozvíjí svou koncepci fenomenologie z konce 30. let: na místo transcendentální subjektivity staví neobjektivovatelné nitro a v souvislosti s tím usiluje o vypracování nové teorie intencionality.

Sv. XIV: Traktát De vulgari eloquentia hledá mezi italskými dialekty jazyk, který by mohl být všem Italům společný a zároveň schopný vyjádřit i největší a nejvznešenější myšlenky. Druhá kniha pak představuje nedokončenou poetiku a Dante se v ní zabývá různými aspekty kancóny, kterou považuje za vrcholný básnický útvar Překlad, úvodní studii a poznámky připravil R. Psík. Latinsko-české vydání.

Autorovým záměrem je připomenout skutečnost zakořenění naší evropské kultury v řecké antice všem, jimž není řecká kultura lhostejná jakožto součást naší identity.Lhostejné však nemůže být řecké dědictví Evropy ani nikomu, kdo to myslí vážně s úkolem reflektovaného ověření svého vlastního duchovního východiska. Ne všechno, co tvoří evropskou identitu, má řecké počátky.

Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě.Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti.

Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost".Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v oblasti přírody, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Monografie je věnována otázkám sémantiky singulárního predikativního výroku. Na základě aristotelských východisek koncipuje autor realistickou sémantickou teorii tohoto elementárního jazykového útvaru a stanoví její metafyzické, empirickým poznáním nepostižitelné předpoklady. Monografie je původním českým příspěvkem k takto vymezené problematice.

Práce si klade za cíl porozumět tomu, co znamená jednat. Navazuje na filosofické koncepce, které zdúrazňují úzké sepětí lidské aktivity a situace. V první části autor zkoumá možnosti fenomenologické analýzy úmyslu jakožto rozlišujícího znaku jednání.Ve druhé se obrací k těm filosofickým koncepcím, které se pokoušejí o recepci Aristotelova pojmu praxis v kontextu myšlení 20. století (Heidegger, Gadamer, Ricoeur, Arendtová). V závěru autor nastiňuje hlavní rysy situace jednání.

Jedno z nejvýznamnějších Patočkových děl, pocházející z roku 1975, shrnuje v šesti esejích jeho pozdní filosofii dějin i současné dějinné situace, v niž vyústily jeho celoživotní úvahy o problému přirozeného světa lidského života.

V knize Kontrasty a alternativy předkládá autor výklad několika biblických textů, které jsou na první čtení protikladné, vzájemně se téměř vylučující, anebo nabízející alternativní možnosti.Látka je zpracována v dotyku se společenskými otázkami, jejich filosofickými předpoklady; poskytuje četné podněty pro orientaci v základních otázkách dnešní společnosti.

Programové shrnutí Patočkových úvah na téma filosofie svobody z počátku padesátých let. Na přelomu 40. a 50. let 20. století koncipoval Patočka pod tímto titulem systematický filosofický rozvrh sahající od otázek ontologických až po analýzu současných forem civilizace. Krátký text Negativní platonismus formuluje jeho myšlenkové jádro.

Kniha sestává z eseje o Aristotelově Politice, Platónově Ústavě a o Thúkydidových Dějinách peloponnéské války. Všechny tři eseje slouží autorovi k tomu, aby na klasické politické filosofii ukázal ideologičnost moderní politické filosofie.

Rádlův poměr k pojetím člověka v minulosti a současnosti. Patočkův text z pozůstalosti zkoumající roli, jakou hrála v moderních filosofických pojetích člověka dějinnost. Věčnost a dějinnost završuje řadu článků, jimiž se Patočka filosoficky vyrovával s Rádlovou Útěchou z filosofie. Jeden z nich, k tomuto vydání připojený článek Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi“, tematicky odpovídá kapitolám, které v rukopisu Věčnosti a dějinnosti chybějí.

Soubor textů k českým dějinám a české filosofii. Vedle knihy O smysl dneška, která šla krátce po svém vydání v roce 1971 do stoupy, přináší tento svazek Sebraných spisů významné studie o Masarykovi, jakož i celou řadu kratších článků, úvah a glos k českým osobnostem minulosti i nedávné současnosti, včetně textů o ”Chartě 77”.

Svazek 12. Tento svazek se zabývá počátky současného filosofického myšlení a jeho hlavními představiteli na přelomu 19. a počátku 20. století, obsahuje také výklad hlavních myšlenkových proudů té doby soustředěných kolem novokantismu, idealismu, realismu a fenomenologie.Zahrnuje celou škálu myslitelů od H. Cohena a E. Cassirera, přes E. Husserla, M. Schellera a J.-J. Merleau-Pontyho na jedné straně a H. Plessenra, A. Gehlena a B. Croceho na straně druhé, až k M. Weberovi či G. Lukácsovi.

Vybrané aspekty formální a aplikované logiky. Kniha Jan Caramuel z Lobkovic, Vybrané aspekty formální a aplikované logiky, pojednává o filosofické logice barokního učence Jana Caramuela z Lobkovic (1606–1682). Theolog, matematik a logik Caramuel ve své formální logice předjímal některé charakteristické prvky moderní matematické logiky, které došly rozvoje až v polovině 19. století. Caramuelovo dílo také vykazuje zajímavé aplikace logického přístupu v celé řadě filosofických a theologických námětů. Kniha poskytuje systematický vhled do myšlenkového světa vysoce originálního raně novověkého scholastického autora a poukazuje na trvalou aktuálnost mnoha jeho závěrů.

Původní monografie promýšlí základní problémy Heideggerovy pozdní filosofie. Cílem studie je analýza ekstatické temporality (náhlosti), tzn. nemetafyzicky chápaného času, a to v protikladu k metafyzickému pochopení, v němž je ekstatická temporalita přístupná pouze jako bytí a čas.První oddíl studie sleduje, jak se z celkové struktury ekstatické temporality ustavuje bytí, čas, neskrytost (alétheia) a zdůvodňující základ, v druhém oddílu se věnuje problematice významových vrstev přítomnosti.

Řecký filosof, historik a esejista, jenž ve svých dílech často řešil náboženské otázky. Pojednání Proč už Pythie nevěští ve verších je součástí řady dialogů, jejichž děj je zasazen do delfské věštírny a dotýká se otázek s spojených s jejím fungováním. Plútarchos, který na sklonku života působil jako Apollónův kněz v Delfách, zde reflektuje skutečnost, že zatímco za starých časů byly nejslavnější věštby vydávány v hexametrech, v jeho době jsou takřka výhradně prozaické. V rámci různorodé debaty se snaží vymezit vztah mezi lidským a božským faktorem při inspirovaném věštění a hájí názor, že zmizení veršovaných věšteb je důsledkem proměny ducha doby, nikoli známkou ochabnutí věštebné síly Delf.

Kratší text věnovaný problematice filosofického theismu z dílny amerického filosofa, který je spolu s A. N. Whiteheadem nejdůležitějším představitelem procesuální filosofie. Hartshorne na rozdíl od Whiteheada nepostuluje pojem Boha jako implikát kosmologie, ale jako důsledek konceptualizace základní náboženské ideje.

Úvahy o jazyce a literatuře. Ve výboru z všestranné tvorby německého polyhistora 18. století, přítele i soka Goetha a Schillerova, Johanna Gottlieba Herdera, má český čtenář poprvé příležitost seznámit se s autorovými úvahami o jazyce, literatuře a dějinách od antiky po přítomnost.