Tomáš Akvinský

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265 - 1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Komentář k Boethiovu spisu „De Trinitate“, Q.5-6. Komentář svátého Tomáše Akvinského k Boethiovu spisu De Trinitate se zabývá epistemologickými otázkami. Nejprve je to problematika teologického poznání a dále teorie a metodologie vědy. V této knize najde čtenář překlad posledních dvou kvestií (tj. 5. a 6.) Tomášova komentáře, kde se pojednává o rozdělení a metodách spekulativní vědy. Podle převládajícího antického a středověkého chápání se jedná o přírodní vědu (dnes bychom spíše řekli přírodní filosofii), matematiku a božskou vědu (neboli metafyziku).Tento komentář patří spíše k Tomášovým raným dílům. Představuje však jeden z nej důležitějších spisů anticko-středověké tradice věnující se teorii poznání a teorii vědy, která byla zahájena spisy jako Platónova Ústava a Theai-tétos nebo Aristotelovy Druhé analytiky. Je to tradice ideálu jistého intuitivního a deduktivního poznání prostřednictvím příčin. V následujících staletích po Tomášovi se toto pojetí vědy dostalo do krize především s nástupem nominalismu a empirismu, což vedlo k tomu, že pojem vědy dostal podstatně odlišnou tvář.Toto vydání předkládá čtenáři latinský i český text opatřený poznámkovým aparátem a úvodní studií, která zasazuje Tomášovu teorii vědy do systematického rámce jeho filosofie i do historického kontextu vývoje pojmu vědy.

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku. Latinsko-český text.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

v Teologické sumě. V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.Překlad, úvodní studie a poznámky Pavel Kilbergr a Tomáš Machula.Jestliže jeden ze středověkých koncilů (IV. Lateránský) říká, že mezi Bohem a tím, co o něm říkáme, je větší nepodobnost než podobnost, ale že přesto lze o Bohu formulovat smysluplné výpovědi, je to zásadní výzva pro každého teologa i každého křesťana. Na jedné straně to znamená, že Bůh poznatelný je a že o něm lze rozumně mluvit, ale na straně druhé je třeba si stále uvědomovat meze našeho snažení. Boha poznáváme, ale nedokonale. O Bohu mluvíme, ale nedokonale. Tomášovy kvestie, které nacházíme v tomto svazku, nám pomáhají tuto nedokonalost přijmout a pochopit, jak s ní rozumně pracovat. (Z úvodní studie Pavla Kilbergra a Tomáše Machuly)