Vrabcova píseň o naději

Bývalý vězeň jednoho z mnoha stalinských lágrů na Sibiři vzpomínal, co mu vlilo novou sílu a naději nevzdat se v těch hrozných podmínkách, ve kterých se nacházel. Stál se svými spoluvězni na nástupu před baráky jen v chatrném oblečení v třicetistupňovém mrazu. Pomalu vycházelo studené sibiřské slunce a on se v duchu ptal: „Bude tohle můj poslední den?“ Tu zaslechl zacvrlikání vrabce...

Autor se ve svých úvahách zamýšlí nad tím, co dává člověku naději. Po sokratovském způsobu pokládá čtrnáct otázek, kterými se obvykle nezabýváme, ale na které – ať vědomě či nevědomě – celý život hledáme odpovědi. Toto tázání si neklade za cíl člověka znejistit, ale naopak nabídnout víru jako plně uspokojivou odpověď.

Otázky jako:

• „Vystačíme si s rozumem?“
• „Kdy naděje a láska nejsou iluzí?“
• „Co dává člověku cenu?“

vybízejí k tomu, aby si člověk připustil, že víra v Boha, naděje a láska jsou hodnoty, se kterými stojí za to žít.