Krystal

v Teologické sumě. Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265 - 1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Jádro této knihy tvoří výběr nejstarších patristických textů týkajících se služby biskupů, kněží a jáhnů, počínaje Novým zákonem a pokračuje spisy apoštolských otců, apologetů a velkých církevních otců a spisovatelů 3. století – Klementa, Órigena, Tertuliána, Cypriána a dalších. Tyto úryvky jsou vždy uvozeny stručným představením daného autora a jeho nauky. Výběr patristických textů nikdy nemůže postihnout celou realitu kněžství ve starověkém světě, kde se střetávají kulturní kněžství pohanské, starozákonní i novozákonní. Již v této době však nacházíme jednomyslné stanovisko, že služba v církvi nemá původ v lidské iniciativě, ale že tvoří součást Božího vyvolení a plánu spásy.

Autorka zkoumá s pokornou a pronikavou pozorností jednotlivé prosby Otčenáše: nejprve ukazuje význam samotných slov a pak se pokouší rozvinout v plné šíři smysl každé prosby. Čerpá přitom z bohaté tradice západních i východních církevních otců a z díla nejvýznamnějších teologů, ale to vše prochází světlem a žárem vlastní vnitřní modlitby.

Komentáře ke vstupním modlitbám mešní liturgie. Vstupní modlitbě mešní liturgie nebývá věnována velká pozornost, tato průkopnická publikace však dokazuje, že je opomíjena neprávem. Je studnicí tradice a historie církve, v níž se obvykle skrývá hluboká teologická a duchovní moudrost. Autor ukazuje, že vstupní modlitby jsou jak po stránce jazykové, tak obsahové živým organismem, který se už po staletí touží dotknout svého Tvůrce a Spasitele, vždy však skrze jazyk a myšlení určité doby a kultury. Tato kniha by se tedy dala považovat za příspěvek k diskusi o povaze a podobě dnešní liturgie, za organický most mezi zastánci jakési „liturgické archeologie“ a postkoncilního „vytrhávání liturgie z kořenů“.

Sedm posledních slov: v Bibli je sedmička číslem dokonalosti. Bůh stvořil svět a sedmého dne odpočíval, v den dokonání a naplnění. Těchto sedm slov patří k Božímu dokončení stvoření. Užasl jsem, když jsem zjistil, že ta slova mají vlastní krásnou strukturu. Začínají slovy určenými Otci, svůj střed mají v křiku zapříčiněném nepřítomností téhož Otce a závěr se nakonec opět vrací k němu. Slova, která Ježíš adresuje nám, jsou zasazena doprostřed tohoto vztahu k Otci proto, že právě zde bychom měli najít svůj domov, v životě Nejsvětější Trojice. Prodléváme uprostřed té Boží konverzace. A slova, která Ježíš adresuje těm u paty kříže, jsou čím dál důvěrnější. Jako by nám jej smrt více přibližovala, místo aby ho vzdalovala. Ježíš k nám nejdříve mluví jako Král, potom jako náš bratr, a nakonec vstupuje co nejintimněji do naší opuštěnosti a prázdnoty. Timothy Radcliffe (z Předmluvy)

Pojednání libanonského dominikána o liturgii je na českém trhu zcela neobvyklé jak svým žánrem, tak teologickou hlubinou. Jeho poetický a mystický text nás uvádí do liturgického dění s neobvyklou živostí. S úžasem zjišťujeme, že jsme účastni Apokalypsy svatého Jana, že se v našich časech a našich životech rozlévá Pramen, který vyvěrá zpod nebeského oltáře. Jean Corbon je knězem bejrůtské řeckokatolické eparchie a spoluautorem Katechismu katolické církve.

Nevšední pohled na dominikánskou spiritualitu. Do jejího středu autor překvapivě staví radost! Z dějin dominikánského řádu přesvědčivě dokazuje, že "nové víno radosti" opájelo duši prvních dominikánů a dávalo výmluvnost jejich kázání.

První vatikánský koncil (1869--1870) definoval ve své věroučné konstituci Dei Filius dogma o přirozené poznatelnosti Boha lidským rozumem a v konstituci Pastor aeternus se vyjádřil o papežské neomylnosti. Kromě pracovního překladu dokumentů zde čtenáři najdou i několik textů uvádějících událost koncilu do širších dobových a teologických souvislostí.

Jedním z pramenů dokládajících události spojené se založením řádu a vyprávějících o životě a skutcích prvních bratří je dílo ze 13. století. Čeští čtenáři se s jeho vybranými částmi mohli poprvé seznámit v časopise Růže dominikánská v letech 1936-38. Nové vydání je rozšířenou a upravenou verzí tohoto prvorepublikového výběru.

Kniha předkládá Společnou deklaraci katolické církve a Luterského světového svazu z roku 1999 na téma ospravedlnění, která v současné době představuje vrchol vzájemného dialogu mezi katolickou církví a církvemi vzešlými z reformace.

Na tuto otázku hledá autor odpověď u Ježíše evangelií. Ukazuje, že vědecký přístup k výkladu Písma nijak neohrožuje tradiční učení církve o Ježíšově božství.Francois Dreyfus, profesor biblické teologie Jeruzalemské biblické školy, ukazuje, že vo výkladu a interpretaci evangelií je možno zachovat věrnost nejen vědecké historicko-kritické metodě, ale i tradici a magisteru církve.

Pius XI. (1857-1939) spatřoval ve "vykázání Boha ze společnosti" hlavní příčinu strašlivých hrůz, které trýznily tehdejší svět. Ve všech oblastech života se systematicky stavěl na odpor proti sekularizaci institucí a mravů. Obdobné důvody stály také za trvalým úsilím Pia XI. o rozvíjení a obranu Katolické akce v rámci celé církve. Právě v Katolické akci totiž Pius XI. viděl "mocný prostředek křesťanské obrody". Jeho encyklika Non abbiamo bisogno z roku 1931 se ostře ohrazuje proti útokům fašistické vlády na italskou Katolickou akci. Samotný rasistický nacismus byl velmi ostře odsouzen jako "novopohanství" prostřednictvím encykliky Mit brennender Sorge z roku 1937 (O situaci katolické církve v Německé říši) a nedlouho po ní Pius XI. předložil církvi a světu encykliku Divini Redemptoris, v níž velmi ostrým způsobem obvinil ateistický komunismus z toho, že představuje hlavní sílu, která podvrací veřejný pořádek a stojí také za krvavým pronásledováním církve.

Esej Tomáše Machuly neřeší primárně problém věčnosti světa, ale na tomto příkladě ukazuje způsob myšlení a argumentace sv. Tomáše, zařazuje ho do kontextu předcházejících i následných myšlenkových směrů a ukazuje na moderní perspektivy řešení této otázky. Esej je doplněna překladem Tomášova dílka De aeternitate mundi.

Slavný benediktinský opat podává výklad Písně písní jako obrazu snoubeneckého vztahu mezi Kristem a panenskou duší. Podmínky a důsledky takového vztahu však platí v analogické podobě pro každého křesťana, jenž se chce plně odevzdat Kristu.

Svazek 6.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Svazek 5.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Svazek 3.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

O Gredtových Základech aristotelsko-tomistické filosofie lze říci, že jsou vyváženým shrnutím nejvýznamnějších výsledků, jichž dosáhla obnovená, „třetí“ scholastika v 19. století. Po té stránce se jedná o dílo standardní, jak se všeobecně uznává, ačkoliv reprezentuje pouze jeden z jejích směrů, tzv. tradiční tomismus.Tato varianta třetí scholastiky je díky své staleté tradici po systematické stránce nejlépe propracována a terminologicky přesně vyjádřena, a tak představuje nejdůslednější podobu myšlenkové alternativy k novověké, subjektivismem poznamenané filosofické tradici.Tento typ scholastiky je po určité stránce plodem své doby a pro budoucnost je významný jen jako zárodek nových myšlenek ve shodě základních principů. Čtenář si v Gredtových „Základech“ povšimne mnohého, co je podmíněno zejména přírodovědeckými názory doby, kdy dílo vzniklo; protože ho však vydáváme jako historický dokument, ponechali jsme tato místa většinou bez komentáře. Překlad Gredtova díla je míněn též jako pokus o ustálení z největší části již užívané české scholastické terminologie. Vyšlo v dubnu 2009 v řadě Filosofie.

Od pojmu jsoucna a jednoty k pojmu celku a části. Metafyzickému myšlení Tomáše Akvinského byla v posledních desetiletích věnována značná pozornost. Přesto dosud zůstávají některá významná témata stranou patřičné pozornosti. Jedním z nich je problematika celku a části, jinak řečeno mereologie, která se promítá do mnoha klíčových metafyzických témat.

Cílem této knihy je představit aristotelskou logiku "zevnitř": nikoliv jako překonanou historickou fázi vývoje, nýbrž jako svébytný propracovaný systém, který je vybudovaný na vlastních filosofických předpokladech a který tudíž nelze dobře pochopit, bude-li interpretován z hlediska předpokladů logiky moderní.Základním východiskem je pojetí logiky vypracované v rámci velkých škol aristotelské tradice, tj. tomismu, scotismu a suarezianismu; mnohé odlišnosti různých škol či jednotlivých myslitelů jsou však ponechánystranou, diskrepance vyhlazeny atd., aby byl výklad co možná nejobecnější a zároveň koherentní a systematický.

Svazek 7.. Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci.Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.

Život a dílo Vincenta Zapletala OP (1867-1938). P. Vincent Zapletal OP (1867-1938), jeden z prvních absolventů Biblické školy v Jeruzalémě, se právem řadí mezi nejvýznamnější průkopníky moderní, vědecké katolické biblistiky. Jeho pohnuté životní osudy ilustrují proměny katolické církve a celé společnosti na přelomu 19. a 20. století.

Sborník k 700. výročí založení České dominikánské provincie zachycuje dějiny řádu v Čechách od jeho vzniku až po současnost. Neklade si za cíl podrobně zmapovat dějiny, soustředí se především na dvě období - na počátky province a na období po jejím obnovení v r. 1905.

Svazek 10. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

v Teologické sumě. V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.Překlad, úvodní studie a poznámky Pavel Kilbergr a Tomáš Machula.Jestliže jeden ze středověkých koncilů (IV. Lateránský) říká, že mezi Bohem a tím, co o něm říkáme, je větší nepodobnost než podobnost, ale že přesto lze o Bohu formulovat smysluplné výpovědi, je to zásadní výzva pro každého teologa i každého křesťana. Na jedné straně to znamená, že Bůh poznatelný je a že o něm lze rozumně mluvit, ale na straně druhé je třeba si stále uvědomovat meze našeho snažení. Boha poznáváme, ale nedokonale. O Bohu mluvíme, ale nedokonale. Tomášovy kvestie, které nacházíme v tomto svazku, nám pomáhají tuto nedokonalost přijmout a pochopit, jak s ní rozumně pracovat. (Z úvodní studie Pavla Kilbergra a Tomáše Machuly)

Humbert z Romans († 1277), pátý magistr Řádu kazatelů, ve svém okružním listu adresovaném celému řádu rozebírá tři řeholní sliby, poslušnost, chudobu a čistotu, a s nimi spojené ctnosti, pokoru a trpělivost. Jeho cílem je povzbudit bratry v jejich povolání kazatelů Slova a připomenout jim základy řeholního života a dominikánské spirituality. Humbertův pohled je realistický, nepřehlíží lidskou omezenost, slabost a hřích, ani nezastírá náročnost kazatelského povolání. Zároveň je však plný naděje a důvěry, neboť ví, že člověk ve svém úsilí nezůstává bez pomoci a je schopen obstát v síle Boží milosti. Realismus, důvěra v člověka opírající se o důvěru v Boha, střízlivost a prostota, humor a radostnost, to jsou některé z rysů dominikánské spirituality, které vyzařují i z Humbertova dopisu. Následování a hlásání Slova ovšem není vyhrazeno pouze řeholníkům či dominikánům. Je to podstata každého křesťanského života, bez ohledu na dobu a životní stav. Humbertův dopis tak může poskytnout cenné postřehy a rady každému čtenáři, který zaslechl volání Slova, touží žít pro něj a s ním a sdílet ho s ostatními.Z latinského originálu přeložil a poznámkami opatřil Efrem Jindráček OP. Předmluvu k českému vydání napsal Bruno Cadoré OP, 87. magistr Řádu kazatelů.

Ačkoli Boethius (480-cca 526) není pro veřejnost příliš známou postavou, patří mezi nejvýznamnější osobnosti své doby. Jeho dílo ovlivnilo celé následující dějiny filosofie a teologie. Kromě jiného je mu připisováno pět teologických traktátů: autor v nich řeší především trinitární a christologické problémy, které souvisejí s nově se objevujícími herezemi (arianismem, monofysitismem, nestorianismem).

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou a zda se vnitřní i vnější postoje pokřtěného při modlitbě nějakým způsobem odlišují od modlitby v ostatních náboženstvích či meditativních praktikách, které nemají v křesťanství svůj původ. Odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály a David Vopřada.

Dokument papežské biblické komise z r. 1984 představuje základní současné přístupy k osobě Ježíše Krista.

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako „každodenní modlitby za naši spásu“. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo. Úvodní slovo, překlad a komentář David Vopřada.

Úkolem hierarchie je hledat a vyjevovat v konkrétní historické situaci pravou cestu víry. Hierarchie ale tento úkol nemůže vykonávat svévolně, nýbrž výlučně jako službu víře celého společenství a v jistém ohledu také ve spolupráci s ostatními věřícími. Ve hře je tedy identita křesťanství, katolicity. Mezinárodní teologická komise v dané věci připomíná, že laici mají aktivní roli v uchovávání, prožívání, prohlubování, formulování a předávání pravé víry. Podotýká se, že od prvních staletí až do novověku to byli právě laici, kteří udržovali víru v některé pravdy mnohem jasněji a pevněji než biskupové a teologové...

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ Kristova slova jsou adresována každému křesťanu. Přesto pořád toužebně vzhlížíme k těm, kteří jako by k němu byli lépe disponováni. Jak je to ve skutečnosti s mnišským pokojem? Liší se podstatně od toho, který můžeme zakoušet v našich světských životech? Vedou k němu jiné cesty?

Druhý díl studijních textů uvádí do speciální morálky definováním základních pojmů - habitus a ctnost. Těžištěm knihy je pojednání o vlitých ctnostech, víře, naději a lásce.

Job. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

Studie si klade za cíl systematicky poznat lidskou bytost a její základní struktury z ryze filosofických hledisek. Zdá se, že základní lidskou zvláštností je jakási "podvojná" povaha člověka, kterému připisujeme jednak charakteristiky tělesného rázu, a jednak charakteristiky, které bychom nazvali "duševními", "mentálními" nebo někdy i "duchovními". Jak vysvětlit tento podvojný charakter lidské osoby?Publikace zkoumá nejen problém vztahu duše a těla, nýbrž i řadu jiných, souvisejících otázek: problém smyslového a rozumového poznání, smyslového a duchového rázu lidské afektivity, otázku po místu člověka v univerzu apod.

Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP. Almanach k 65. narozeninám mons. Dominika Duky shromažďuje příspěvky více než čtyř desítek domácích i zahraničních autorů. Příspěvky, z nichž většina vznikla právě pro tuto příležitost, jsou rozděleny do pěti tematických oddílů - Biblica; Philosophico-theologica; Dominicana; Reginae-Gradecensia; Religio, poesis et societas.Celek almanachu lze charakterizovat jako sondu do současného myšlení v daných oblastech. Odborné příspěvky almanachu doprovází soubor uměleckých fotografií.

Dvě exerciční přednášky, které kardinál Journet proslovil v září 1974 v Salesianu ve Fribourgu.