Prostor

Církevní historik Hubert Wolf přistupuje k problematice celibátu z historického hlediska a vychází z toho, že Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, resp. na přelom 19. a 20. století. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků (asketický ideál) a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu. Vedle řady historických aspektů si autor všímá i aktuálních problémů souvisejících s celibátem, jako je nedostatek kněží a enormní množství případů sexuálního zneužívání. Autor se snaží o seriózní a vyvážený přístup, ale zároveň nezastírá vlastní postoj k celé problematice, který charakterizuje název poslední kapitoly: „Starý systém dospěl ke konci“.

Tajemství papežské volby. Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti. Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. Jedná se například o knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vydalo nakladatelství PROSTOR v roce 2017 jeho knihu Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic.

Esej o víře. Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli – jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofické pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive „zdravý selský rozum“, a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi – naopak mnohokrát říká „možná“, „pravděpodobně“, „nevím“. Autorovy úvahy mohou být pro mnohé – jak věřící, tak nevěřící – pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem „hovoří“ – je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.