Filozofia

Systematické dějiny evropské metafyziky. Kniha německého profesora Horsta Seidla, přednášejícího na Lateránské univerzitě v Římě, se snaží uchopit dějiny evropské metafyziky od počátků řecké filozofie až po autory 2. poloviny 20. stol. Má 4 části: v první autor načrtává vlastní filosofické stanovisko, založené na kritickém čtení klasických i moderních autorů. V druhé rozebírá klasickou, aristotelsko-tomistickou gnoseologii a potažmo metafyziku. Ve třetí části se věnuje filosofické moderně od Descarta přes Kanta, německý idealismus až po Husserla. Čtvrtá část si všímá současné filosofické produkce na tomto poli. Základním tématem je existence dvou myšlenkových směrů v západních dějinách filosofie: anticko-středověkého realismu a moderního idealismu. Autor sice považuje obě tradice za kompatibilní, avšak moderní přístup (Kant, Heidegger, Steinová, Lotz) podrobuje rozsáhlé kritice. Cenná je především autorova snaha sestoupit k samotným předpokladům obou tradic a na základě zevrubné znalosti obou provést jejich srovnání.

Emanuel Rádl 1873-1942. Svědectví o českém filosofovi Emanuelu Rádlovi.

Ekumenický příspěvek. Studie znalkyně a překladatelky spisů dánského myslitele pojednává především o jeho místě v dějinách křesťanské spirituality. Existuje řada komparativních prací, které sledují analogie a rozdíly mezi kodaňským myslitelem a jinými filosofy, popřípadě dogmatickými teology. Tato kniha je průkopnickým pokusem o takové srovnání na půdě křesťanské zbožnosti. Všímá si protostyčných bodů mezi Kierkegaardovými náboženskými myšlenkami a spiritualitami významných epoch křesťanství, zejména prvotní církve, katolické mystiky a protestantského pietismu. Marie Mikulová Thulstrupová studovala v letech 1945–1946 protestantskou teologii ve Štrasburku a studia dokončila na evangelické teologické fakultě v Praze roku 1947. Téhož roku odjela na stipendijní pobyt do Dánska, aby se věnovala dílu S?rena Kierkegaarda. Spisy kodaňského myslitele od té doby stále studuje a překládá. V Dánsku se provdala za Nielse Thulstrupa, pozdějšího profesora etiky na teologické fakultě v Kodani. Spolu s ním působila nejen na této fakultě, ale i v Kierkegaardovské společnosti a v Academia Kierkegaardiana. Publikovala řadu prací jak o Kierkegaardovi, tak o křesťanské meditaci a mystice. V dánské státní církvi sloužila jako farářka. Její celoživotní sen překládat Kierkegaardovo dílo do češtiny se mohl z politických důvodů uskutečnit až po roce 1989.

Knihu tvoří osmnáct esejů z let 1996-2003 a uzavírá ji rozhovor s autorem. Tématem, pokaždé nově formulovaným, k němuž se texty soustřeďují, je otázka vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům "běžného" jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí odeje, zakladatelské mýty). Jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita a metafora. V souvislosti s tím jsou diskutovány vztahy mezi jazykem každodennosti a universy vědy, filosofie a literatury.

Další pokračování solovjovské řady. Filosofie, která si chce vystačit se svou abstrakcí, přivádí k definicím, které definují pouze sebe sama. Solovjovova "láska k moudrosti" má naopak zúročit námahu "myšlení v pojmech pro celek života".

Klasické koncepty ve věku relativismu. Tato kniha ukazuje, jakými cestami se ubírají myšlenky neoklasicky orientovaného politického teoretika. Jak autor praví v Úvodu k českému vydání, „,Neoklasicismus‘ ovšem v tomto kontextu neznamená pouze ‚renesanci‘ ‚klasických konceptů‘ – a zároveň předpoklad konceptů nové generace přizpůsobených naší době – nýbrž i vyjádření toho, že si je autor vědom své spřízněnosti s takovými novými – v daném případě postmoderními – koncepty. (…) Takový neoklasicismus neukazuje na žádný statický soubor idejí či zásad odrážejících klasické vzory, nýbrž spíše se snaží ukázat, jak tkát strukturu politické společnosti způsobem, který se přímo vztahuje k veliké tradici a přitom je vhodný pro člověka dnešní doby. V textu, jenž tak vzniká (v nové ‚tkanině‘) nenajdeme kategorická vyhlášení toho, ‚co je‘ nebo co by bylo třeba si o tom myslet (taková prohlášení jsou přitom pro moderní psaní v oboru společenských věd nemálo charakteristická), žádnou ideu ‚zmrzlého textu‘, nýbrž pokus zapříst se čtenářem tichý dialog. (…) Za autorským záměrem se skrývá didaktický cíl: naučit čtenáře, jak myslet, jak se tím, že se postaví textu, nechat vtáhnout do samotného umění teoretizace. (…) Číst si o člověku, o státu a o vztahu mezi člověkem a politickým společenstvím v jeho rozmanitých důsledcích, což je vlastní podstatou politické teorie, a činit tak se soustředěním, jehož si tento předmět žádá, to je krok k pochopení místa politické filosofie v dějinách lidstva a ke správnému pojetí role čtenáře-občana uplatňujícího svou tvůrčí ctižádost.“

Systém totemismu v Austrálii. Francouzský sociolog a filosof představuje v tomto svém díle myšlenku, že náboženství je prvotním faktem života, v němž spočívá síla utvářející společnost.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. století ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Může filosof "vědět" něco komplexně?Může se přiblížit k takovému vědění, které zohledňuje celek?Tyto otázky, v důvodech "pro" i "proti", řeší pronikavá práce ruského myslitele. Klade tuto odpověď: ano, ovšem pouze, pokud samotný filosof dbá o duchovní život a pokud se nechává uchvátit osobním Celkem, který rovněž dopřává radost z celistvějšího filosofování.

Spis patří k základním dílům moderního politického myšlení. Hobbes v něm analyzuje lidskou přirozenost, aby ukázal, na jakých základech spočívá politická moc. Dílo vrcholí polemikou s kardinálem Bellarminem o vztahu světské a duchovní moci.

Prvotina, jíž mladý petrohradský filosof vstoupil do filosofické arény a rozvířil v obci univerzitních akademiků dalekosáhlé diskuse, zůstává nadále cenným impulsem: nebát se kriticky promýšlet hodnotná témata metafyziky.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II.. Druhé, rozšířené vydání souboru textů na téma vztahu filosofie a víry.

Knížka rozhovorů s "nejoriginálnějším filosofem naší současnosti" představuje pronikavé myšlení této osobnosti přístupnou, sdělnou formou.

Texty uvádějící do problematiky “přechodu k jinému začátku filosofie” v Heideggerových přednáškách od poloviny 30. let. Úvodní studii napsal, ukázky Heideggerových poznámek ze 65. svazku jeho Sebraných spisů a texty některých komentátorů (O. F. Bollnow, F.-W. von Herrmann, K. Held, R. Pocai, P. Trawny) vybral a uspořádal J. Michálek.

Eseje k raným a středním Platónovým dialogům. Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra.

Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti. Vedle obecných filosofických kategorií, které Kant nově včleňuje do svého kritického projektu (soudnost, účelnost), jsou zde pojednány pojmy génia, přírodní krásy, vznešenosti či originality uměleckého díla.

Od Kanta k Schopenhauerovi. První svazek nesoucí podnázev od Kanta k Schopenhauerovi, představuje Kantovo přelomové dílo ve všech jeho aspektech. Další část knihy je věnována bohatému působení Kantovy filosofie. Nejvýznamnější z myslitelů, které se kriticky vyrovnávají s Kantem, je Schopenhauer, jehož dílo Svět jako vůle a představa bezprostředně vyrůstá z kritického zhodnocení Kantovy filosofie.

Obrana Ducha zákonů. O duchu zákonů představuje dílo významné v několika ohledech. Montesquieu přináší originální typologii zřízení (republika, monarchie, despocie) a rozebírá, jak zřízení určitého státu ovlivňuje nejen politické, ale též občanské zákony dané země. S pohledem upřeným na Hobbese Montesquieu ukazuje, že zákony lidské společnosti nelze zkoumat po vzoru přírodních věd, neboť závisejí na situačním i historickém kontextu (mravech, zvycích, náboženství, přírodních podmínkách země, jejích dějinách atd.).

Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politické filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu „systémová řešení“, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení co nejlepšího stavu hledí odstraňovat jedno po druhém ty nejpalčivější zla a nepořádky. Ale Otevřená společnost je daleko více než to: je to srozumitelný a čtivý text, kde čtivost není výsledkem chtěné snahy o popularizaci, nýbrž Popperova přesvědčení, že osud svobodného světa možná závisí na tom, aby se hlavní sdělení knihy dostalo k co největší skupině čtenářů.

První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť subjekt by mohl být zaskočen pochybnostmi - prvotním se stává vědomí nepochybných případů poznatků, skutečně vystihující předměty svého poznání. Zakladatel fenomenologie zkoumá možnosti objektivních věd při poznávání problematiky transcendence. Jak může poznání překročit samo sebe a vystihnout bytí, které nelze najít v rámci vědomí?

Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně. V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny – ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.

Filosofický časopis. Studie: Pavel Kouba, Přítomnost ve světě Milan Sobotka, Vyjevování bytí u Aristotela, Hegela a Brentana Lukáš Kollert, Fichtův koncept bezprostředního sebevědomí Františka Jirousová, Proces personalizace v díle Teilharda de Chardin Jakub Jirsa, Spravedlnost a přirozenost v Platónově Ústavě Jakub Jinek, Platónova různice s básníky Diskuse: Ivan Blecha, Osudová setkání Karla Flosse Recenze: Martin Nitsche, Prostranství bytí. Studie k Heideggerově topologii (D. Peroutka) Jakub Čapek, Maurice Merleau-Ponty. Myslet podle vnímání (J. Puc) Radim Kočandrle, Apeiron Anaximandra z Mílétu (A. Šíma) Petr Kůrka – Alexander Matoušek – Bedřich Velický a kol., Spor o matematizaci světa (Š. Holub) Heleno Sa

Soubor studií o renesanční kosmologii a nové vědě. Publikace přináší výbor ze studií předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929-1988), jež jsou výsledkem jeho mnohaletého bádání soustředěného kolem problematiky formování novověké evropské vědy a vývoje kosmologie a astronomie 15. až 17. století.Soubor tematicky postupuje od vztahů filosofie a přírodních věd a kosmologie renesančního platonismu, přes dílo Mikuláše Koperníka, jeho recepci v českém prostředí, vědeckou kulturu české renesance až k vědě 17. století. Uzavírají ho pak Horského metodologické a zobecňující úvahy o vývoji věd a jejich historiografii. Soubor zahrnuje texty dříve již vydané i dosud nepublikované a širší čtenářské obci nedostupné.Představuje proto nejen dokument Horského známé tvorby, nýbrž zpřístupňuje nový, monograficky uspořádaný celek jeho studií, které jsou stále aktuální a mimořádně cenné nejen pro filosofii a dějiny vědy, ale i pro kulturní dějiny obecně či historii idejí. Publikaci doprovází úvodní studie o díle, působení a odborném přínosu autora.

Libanonský spisovatel a malíř Chalíl Džibrán (1883–1931) proslul svojí snahou s filozofickou hloubkou a poetickým stylem odhalit tajemství základních lidských hodnot. I v řadě podobenství a zpěvů sebraných pod názvem „Slzy a úsměv“ vyvstává před námi Džibránův svět, proniknutý hlubokým sociálním cítěním, láskou k člověku, k životu, k Bohu.

Autorka se v souboru tří esejů zabývá problémem násilí a politické moci v moderní společnosti.

Výbor textů z tvorby L. Hejdánka představuje stati, ve kterých se autor od padesátých let minulého století do současnosti setkává s druhými autory a mysliteli. Jde o formu kritických rozhovorů, v nichž se mohou obě strany dostávat do sporu a do „krize“. Tematicky je výbor velmi pestrý, týká se umění, kultury a básnictví, ale také pravdy, demokracie či podstaty člověka. Podobně pestrý je soubor těch, s kterými se autor setkává (Halas, Trefulka, Hašek, M. Machovec, Z. Mlynář, Rádl, Hromádka, J. B. Souček, Kosík, Patočka, Solženicyn, Dürrenmatt, Cervantes, Turgeněv, Heidegger či Jaspers).

Husserl a fenomenologie ve Francii. Fenomenologie se po druhé světové válce „přestěhovala“ z Německa do Francie, kde si vydobyla a uchovává status živého a aktuálního myšlení. Cílem antologie je ukázat rozmanitost tamějších fenomenologických projektů posledních padesáti let prizmatem problematiky jednoho ústředního pojmu, kterým je fenomenalita, povaha jevení jako takového. Tato problematika se dostala do centra fenomenologického myšlení ve Francii na počátku šedesátých let a od té doby se rozvíjela a rozvíjí zejména v kritickém dialogu s myšlením Edmunda Husserla.

Lze smířit politiku s vírou?. Joseph von Görres (25. 1. 1776 – 29. 1. 1848), literární kritik a publicista, politik a profesor historie na mnichovské univerzitě, jeden z exponentů při ustanovování ponapoleonské podoby Německa. Po své konverzi ke katolicismu ovlivnil řadu svých současníků. Osobní přítel význačných literárních autorů (Clemens Brentano, Jean Paul Richter, Achim von Armim). Z jeho děl se učili i přední čeští politici (Stojan, Neuschl, Reyl, Hruban, Fuchs). Napoleon Bonaparte o něm prohlásil, že představuje „zvlášť inteligentní křídlo protifrancouzského odboje“. Z jeho četných děl můžeme zmínit Dějiny mýtů asijského světa, několikasvazkovou Křesťanskou mystiku, systematické Dějiny německých knížek lidového čtení, komentáře k Františku z Assisi a Jindřichu Suso…

Hermeneutické eseje o filosofii dějin. Filosofie dějin se po bouřlivém rozvoji v 19. století postupně stala mezi filosofickými obory popelkou. Obě světové války a sjednocení Evropy po roce 1990 dodaly filosofickému hledání konečného smyslu lidského dobrodružství nové dějinné podněty. Eseje předložené v této knize jsou pokusem nabídnout jednotný pohled na dějiny od Homéra do současnosti, a to z dvoupólové perspektivy filosofie a historie. Z hlediska této hermeneutické elipsy je pak možné nejen porozumět dějinným proměnám pohledu na lidskou přirozenost a časovost, ale též spolu s autorem dospět k přesvědčení, že před filosofií stojí nový úkol: Jak formulovat smysl dějin pro začínající 21. století, totálně ovládané sociálnem, objektivitou, vědou a technikou?

Duchovní cvičení Pierra Hadota, péče o sebe Michela Foucaulta a péče o duši Jana Patočky. Pierre Hadot (1922-2010), Michel Foucault (1926-1984) a Jan Patočka (1907-1977) jsou tři bezesporu velmi rozdílní filosofové, jejichž myšlenkové cesty se však v druhé polovině 20. století dosti nečekaně a někdy i k jejich vlastnímu překvapení setkaly. Jejich koncepce duchovních cvičení, péče o sebe a péče o duši jsou tři způsoby, jak lze uchopit vnitřní proměnu sebe sama. Ta nabývá někdy až existenciální podoby a byla tradičním tématem především antické filosofie, ovšem neomezuje se pouze na ni. Stejně tak - byť někdy paradoxně díky své nepřítomnosti - mají zmíněné koncepce co říci i k středověkému, novověkému a současnému pochopení sebe sama. Zároveň však otevírají cestu k dalším možným úvahám na pomezí různých filosofií a obrazů světa.Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se především řeckému, renesančnímu a občas také současnému myšlení.

Život a dílo „Vynikajícího doktora“. V současné době se u nás fenomén „Suárez“ čím dál více dostává do popředí filosofického badatelského zájmu. Zatímco většina dosavadních bio-bibliografických pojednání se spíše omezuje na encyklopedickou a fragmentární informaci, je cílem této publikace předložit čtenáři přehled podrobnější a systematičtější. Vedle hlavních životních milníků autor představuje také Suárezovy významné filosofické a teologické doktríny. Jde především o téma vztahu Boží prozřetelnosti a svobodné lidské vůle (tzv. problém De auxiliis), o filosofii zákona, tyranovraždu a téma spravedlivé války.

Ve své zatím poslední esejistické knize polská autorka Jadwiga Staniszkis analyzuje aktuální téma vlivu globalizace na národní stát, a to zejména z pohledu fenoménu moci a proměny vládnutí. Dovozuje, že dnešní situace, charakterizovaná „strukturálním násilím" globalizace působícím na státy a společnosti postkomunistické Evropy, vyžaduje zcela nový způsob pojímání moci i její reflexe. Tento způsob nalézá v přechodu k vícehodnotovému, nelineárnímu způsobu myšlení charakteristickému například pro filozofické směry Dálného východu.

„Osobnost a dílo Bohdana Chudoby (1909-1982) jsou jedním z nejoriginálnějších a nejkontroverznějších fenoménů české nejen katolické kultury. Chudoba byl synem anglisty Františka Chudoby; byl aktivistou brněnského studentského spolku Moravan; propagátorem sportu; nejmladším ze spolupracovníků Durychova Rozmachu a přechodně redaktorem Akordu; historikem s doktorátem z Madridu, specializovaným na španělské dějiny zlatého věku; překladatelem beletrie z angličtiny i dalších jazyků; poválečným poslancem za Československou stranu lidovou; exulantem, který po krátkém čase působení v česk(oslovensk)ém politickém exilu, plném hádání, přeskupování a rozcházení, rezignoval na politickou práci a věnoval se jen bádání a psaní; autorem řady odborných a esejistických titulů, vydávaných španělsky a anglicky, a jedné mimořádné české beletristické knihy; osamoceným myslitelem, který během posledních let života vytvořil v madridském a escorialském ústraní několik dalších, mnohosvazkových děl, jež v tomtéž madridském a escorialském ústraní odpočívají dodnes...

O směřování k plnosti lidské komunikace. Dialog patří k velice potřebným a frekventovaným, ale úměrně tomu i banalizovaným tématům dnešního praktického myšlení. Filosofka Jolana Poláková ve své knize pozorně a důsledně proniká k autentické hloubce a živému potenciálu dialogu.Nezastírá obtížnost dialogické komunikace – ale zároveň systematicky zpřístupňuje její možnosti. Otvírá srozumitelný vhled do utváření dialogu v jeho vzájemně propojených aspektech: praktickém jednání, teoretickém poznávání a duchovním spolubytí. Předností knihy je komplexní, ucelené a dalšímu dialogickému domýšlení otevřené zpracování, které může oslovit čtenáře zainteresované jak profesionálně, tak osobně.

Básnické dílo velkého libanonského spisovatele a malíře „Bohové země“ (The Earth Gods, 1930) je posledním dílem, které vyšlo za autorova života. Džibrán, autor nesmrtelného „Proroka“, v něm působivým způsobem zpracoval svůj starý příběh o třech bozích, kteří spolu rozmlouvají o božském a lidském údělu: o vůli bohů, o lidské lásce. Práce vychází v novém českém překladu poprvé ve verších, v básnické formě.

Tato publikace je určena především studentům, ale i všem ostatním zájemcům, kteří se zabývají problematikou filosofie přírody. Předpokládá jisté znalosti filosofické problematiky, je však psána se snahou o co největší srozumitelnost. Neklade si za cíl být originálním badatelským přínosem, ale spíše informovat o historicky a systematicky zajímavých nebo aktuálních diskusích v té které oblasti. Filosofie přírody je jednou z disciplín, které se v minulém století dostaly do krize související s novými pozitivistickými východisky. Pokusili jsme se koncipovat text tak, aby byla zachována tradiční témata, která jsou pro současné myšlení nejen udržitelná, ale i nosná, a přitom zůstal prostor i pro aktuální otázky. Cílem není představit určitou dějinně filozofickou pozici, ale promýšlet současným způsobem současné problémy.

Filosofie a teologie v interakci u současných českých myslitelů. Sborník příspěvků ze symposia, které pořádala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích s úmyslem zmapovat krajinu současného českého myšlení v jeho metafyzické, náboženské a teologické dimenzi. Jednotliví autoři se věnují dílčím aspektům vztahu filosofie a teologie, a při tom prezentují východiska a metody svého myšlení. Zvučná jména přispěvatelů jistě přitáhnou pozornost nejen odborníků a studentů teologie a filosofie, ale též každého zvídavějšího čtenáře se zájmem o filosofii a křesťanství.

Osmý svazek ediční řady Platónovy spisy.

V novém knižním souboru svých textů (pojmenovaném podle závěrečného dramatu) se zkušený spisovatel, výtvarný umělec a myslitel Pavel Rejchrt vrátil k některým svým starším (rukopisným) dramatickým opusům, aby je na jedné straně mnohdy od základu přepracoval a zkultivoval jejich filosofický půdorys, na straně druhé, aby je s větší či menší intenzitou zbavoval momentů, které by přespříliš přímočaře odkazovaly k případnému jevištnímu provedení. Doslov napsal a text redakčně připravil Vladimír Novotný.