Teológia

Meditace. Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality.I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě.Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá.Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.Romano Guardini (1885 – 1968) byl německý katolický kněz, filosof a teolog. Guardiniho osoba je spjata s hnutím mládeže po 1. světové válce. Práce v prostředí mladých studentů dala vzejít Guardiniho originálnímu znovuobjevení smyslu pro znamení a symboly, které měly dalekosáhlý vliv na vývoj katolické liturgiky a liturgie ve 20. století. Obnova katolické liturgie a její centralita kolem slavení eucharistie je z velké části právě spojena s Guardiniho osobou. V meziválečném období Guardini studuje klíčové osobnosti filozofie náboženství a evropské kultury; Guardini je autorem interpretací, v nichž se snaží vyložit významná díla evropských myslitelů (např. Fjodor Michailovič Dostojevskij, Dante Alighieri, Platón, Augustinus, Kierkegaard, Rainer Maria Rilke). Především se však Guardini řadí k nejvýznamnějším představitelům katolictví 20. století, především v oblastech liturgie, filozofie náboženství, pedagogiky a ekumenismu.

Publikace jako celek analyzuje i zkoumá ve filozoficke kontextu: porozumění, význam a interpretaci textu. Obsah publikace je rozdělen do 5 kapitol: 1. Lingvistika a hermeneutika - porozumění, význam a interpretace2. Některé z moderních hermeneutických teorií - význam, porozumění a interpretace3. Moderní hermeneutické teorie - význam, porozumění a interpretace4. Pokračovaní diskuse v přítomné hermeneutice 5. Hermeneutika a teologie

Teória, kritika, metódy. Postoj moderného človeka k výkladu Biblie dobre vystihuje kreslený vtip, na ktorom sa predajca kníh neúspešne snaží nájsť Bibliu pre kupujúceho, lebo ju hľadá medzi knihami v kategórii „svojpomoc“. Biblia je tu považovaná za jednu z mnohých alternatívnych terapií pre postmoderného človeka, ktorý si ju sám „vyskúša“ a “vyloží“, ako sa mu bude hodiť.Ukážka: V takejto situácii je dôležité poznať spoľahlivé prístupy k výkladu Biblie. "Výklad býval ľahký, ale potom to niekto nazval exegézou," povedal niekto položartom. Problém je obyčajne v tom, že tu ide o prechod od subjektívnej otázky „Čo tento text znamená pre mňa?“ k objektívnym otázkam: „Čo tento text znamenal pre pôvodných čitateľov?“, „Čo tento text znamená pre cirkev?“ alebo „Čo tento text znamená pre dnešného človeka?“ Úlohou odborného výkladu Biblie je preklenúť priepasť medzi svetom Biblie a našou súčasnosťou tak, aby boli jasne rozlíšené neaplikovateľné, historicky podmienené javy a nadčasové, večne platné pravdy. Exegéza v tomto procese zabezpečuje poznanie sveta Biblie a čo najlepšie pochopenie textu v jeho pôvodnom kontexte. Ako však postupovať zoči-voči protichodným teóriám interpretácie textu? A ako do výkladu zahrnúť skutočnosť, že dôležitejšie ako exegetická metóda je celkový postoj interpréta k Písmu?Autor Prof. ThDr. Pavol Hanes, PhD. je profesorom teológie so zameraním na Starú zmluvu, pôvodné jazyky, filozofiu a presahy teológie do sociálnych vied. Pracoval ako baptistický kazateľ, uplynulých takmer 30 rokov vyučuje evanjelikálnu teológiu na Univerzite Mateja Bela v Banskej Bystrici.

Paradoxné myslenie v Novej zmluve. Cirkev v dnešných dňoch „sedí“ na evanjeliu, ktoré ochraňuje a neraz aj stráži. Sedí na ňom ako na sude pušného prachu, neustále v nebezpečenstve, že svojou zvesťou samu seba vyhodí do vzduchu. To sa v dejinách cirkvi stalo vždy vtedy, keď sa cirkev z Božej milosti odvážila priznať k mysleniu Krista a ku bláznovstvu kríža. Vtedy nastal pohyb, ktorý síce cirkev „vyhodil“ do vzduchu, no nerozbil ju. Paradoxne ju obnovil, očistil, zmocnil a posunul dopredu smerom k víťazstvu života, na Božiu slávu a na požehnanie národom. To sú Božie cesty, v ktorých je Božia pravda skutočne skrytá pod svojim opakom, v paradoxe. Ale Boh nemá väčšej radosti ako to, keď vidí, že sa jeho deti priznávajú k tejto pravde, k múdrosti a mysleniu Ježiša Krista so všetkými dôsledkami (2J 1,4).Autor ThDr. Darko Kraljik je od roku 1999 kazateľom Bratskej jednoty baptistov v SR. Teologické vzdelanie (Mgr. v roku 1999; ThDr. v roku 2007) získal na katedre evanjelikálnej teológie PF UMB v Banskej Bystrici. Okrem toho absolvoval štúdium na Biblickom inštitúte Precept Ministries International a je národným koordinátorom služby induktívneho štúdia Biblie v SR. Ako učiteľ Biblie vyučuje biblické kurzy na niektorých biblických seminároch v SR i v zahraničí.

Kniha Oživujúce vanutie Ducha Svätého je apelom k otvoreniu sa pre mocné, oživujúce pôsobenie Ducha Svätého v dnešných časoch. Autor v troch kapitolách podáva stručnú syntézu pôsobenia Ducha Svätého v Cirkvi počas storočí a osobitne prostredníctvom Obnovy v Duchu Svätom v priebehu 20. storočia. Pozornosť prvej kapitoly je venovaná všeobecnému pôsobeniu Ducha Svätého od prvého vyliatia na Turíce, tak, ako ho opisuje Sväté Písmo a ako sa prejavoval v živote jednotlivých kresťanov počas storočí. Druhá kapitola sa sústreďuje na pôsobenie Ducha Svätého v rámci Obnovy v Duchu Svätom, či charizmatického hnutia jednak v historickom kontexte vo svete, v Čechách a na Slovensku, a tiež poskytuje tématický prierez fenoménu Obnovy v Duchu Svätom z hľadiska jej špecifického prínosu pre život jednotlivého kresťana a Cirkvi. Poukazuje zároveň aj na možné nebezpečenstvá. V tretej kapitole autor ponúka konfrontáciu Charizmatickej obnovy z pohľadu jezuitskej spirituality.

Reflexe o ekologii. Anglický jezuita Robert Murray (1925), proslulý biblista, profesor patrologie a znalec syrských otců na Heythrop College v Londýně, také osobní přítel J. R. R. Tolkiena, promýšlí dílo stvoření v souvislosti s dobře „uspořádaným domem“ lidských vztahů: s ekologií živého srdce. Životní prostředí, jak je teolog pojímá, poukazuje na zakotvenost ve vztazích Stvořitele ke svému stvoření. Vše ostatní se od toho odvíjí. Autor nachází jejich stopy v kosmickém řádu, který souzní s povinnostmi člověka o tento řád pečovat. Takto biblicky zakotvené dědictví křesťanské civilizace tlumočí lidem dnešní doby.

Úvod a komentáre. Ďalšia knižka poľského biblistu podáva úvod do Evanjelií Marka, Matúša a Lukáša, oboznamuje s ich vznikom, s metódami skúmania, porovnáva tieto synoptické evanjeliá a podáva aj niekoľko exegeticko-teologických komentárov k vybraným textom. Knižka môže byť praktickou pomôckou pre štúdium prvých troch evanjelií.Prof. Hugolin Langkammer (1930) sa venuje exegéze a biblickej teológii. V roku 1946 vstúpil do rehole františkánov a roku 1955 bol vysvätený za kňaza. Študoval vo Vroclave a v Kłodzku (1949 - 1955) a potom v Lubline na Katolíckej univerzite (1955 - 1961), kde získal doktorát teológie. V rokoch 1963 - 1966 študoval biblistiku a orientalistiku na Pápežskom biblickom inštitúte v Ríme. Roku 1967 nastúpil na Katedru Nového zákona na Katolíckej univerzite v Lubline. Prednášal aj na Pápežskej teologickej fakulte vo Vroclave a na Teologickej fakulte Univerzity Opolského, kde bol vedúcim Katedry biblickej homiletiky.

Nová interpretácia. Viera patrí k tým nespočetným výsadám v živote, v prospech ktorých možno síce uviesť celý rad dôvodov, ale ktoré nakoniec – rovnako ako dar zázračnej záchrany, priateľstva, intuície či života – nemožno vysvetliť. Tento zázrak vyráža človeku dych. Nenachádza naň slová; od údivu stráca reč. V plnom rozsahu sa to týka toho, čo sa v tomto svete podliehajúcom smrti nikdy predtým neudialo, totiž Ježišovho zmŕtvychvstania.V biblických svedectvách ešte doznieva chvenie úsilia nájsť slová pre túto skutočnosť. Ako prvé u Pavla stojí slovo „zjavenie", po ktorom nasledoval pojem „povýšenie". Až pri treťom pokuse sa objavuje slovo „zmŕtvychvstanie", ktoré sa nakoniec všeobecne presadilo. Odvtedy bol ľudský jazyk obohatený o výraz, ktorý ako nijaký iný nesie so sebou stigmu toho, v čo nemožno dúfať a čo ani nemožno vymyslieť a pochopiť, a ktorý sa jedinečným spôsobom stal nositeľom našich najvznešenejších túžob a nádejí.

Úcta k Eucharistii v umeleckom diele Dariny Gladišovej je publikácia, ktorá sa snaží prispieť k hlbšiemu pochopeniu významu Eucharistie a úcty, ktorá jej je v Katolíckej cirkvi prejavovaná.Umelecká tvorba súčasnej slovenskej akademickej maliarky Dariny Gladišovej je charakteristická kresťanskou tematikou s dôrazom na Eucharistiu. Medzi dielami s námetom Eucharistie vyniká cyklus šiestich obrazov s názvom Corpus Christi - Telo Kristovo. Obrazy sú nainštalované vo františkánskom kláštore v Bratislave.Monografia rozoberá život a tvorbu maliarky Dariny Gladišovej, spiritualitu jej diel i vlastného života, a následne sa snaží teologicky interpretovať spomenutých šesť veľkoplošných kompozícii s názvom Corpus Christi. Interpretácia čerpá z bibliografie svätého Jána Pavla II. a z Františkánskych prameňov, ktoré maliarku značne inšpirovali. Autorom knihy je slovenský rímskokatolícky kňaz Ján Zoričák, ktorý s Darinou Gladišovou viedol osobné rozhovory.

Reflexie nad krátkymi výrokmi a poučeniami svätého Theodorosa Veľkého Asketika, ktoré nachádzam vo Filokalii pod názvom „100 duchovných textov“. Zaznamenaná duchovná skúsenosť svätého Theodorosa neponúka systematické učenie o duchovnom živote. Napriek tomu je zdrojom inšpirácie a poznania mnohých jeho zákonitostí.Jedným z dôležitých prostriedkov obnovy duchovného života v našich východných katolíckych cirkvách je návrat k štúdiu diel cirkevných otcov. Tieto diela sú bohatým prameňom poznania, prežitej teológie i katechézy a cenným zdrojom inšpirácie pre duchovný život. Zvlášť ich použitie pre obohatenie našej katechézy, ale i pre prehĺbenie praxe duchovného života, môže prispieť k radikálnej obnove celého systému oboznamovania sa s pravdami našej viery a ich vnášaniu do života.Prv než by sme začali hovoriť o katechéze cirkevných otcov z hľadiska inšpirácie, ktorú nám môže poskytnúť pre našu súčasnú katechetickú prax je hádam potrebné objasniť si, či skôr pripomenúť si samotný význam slova katechéza, a to ako po jeho etymologickej stránke, tak aj v rovine historickej, ako terminus technicus, s presným štylisticko-rétorickým, metodickým i didakticko-pedagogickým významom a ohraničením.Slovo katechéza pochádza z gréckeho slova katechésis odvodeného zo slovesa katecheo, ktoré znamená ozývam sa, vyvolávam ozvenu, zvučím, rozoznievam, nechávam zaznieť hlas zdola. V prenesenom, či obraznom zmysle sa týmto slovom označuje aj spôsob vyučovania, pri ktorom učiteľovo slovo je vlastne odpoveďou na otázky, ktoré zaznievajú v žiakovi, pričom tak ide o akýsi spôsob vzájomnej a spätnej vnútornej ozveny. Ako podotýka sv. Ján Zlatoústy na úvod svojej prvej krstnej katechézy, slovo prihovárajúceho sa musí totiž vyvolať ozvenu v srdci poslucháča:“Neprihovárame sa vám preto, aby ste iba počúvali, ale aby ste si aj pamätali počuté veci a aby ste nám prostredníctvom vašich skutkov dokázali, že sa na nich pamätáte, ba vlastne nie aby ste do dokázali nám, ale Bohu, ktorý pozná tajomstvá mysle. Preto, to čomu vás učíme sa nazýva katechézou, aby vám aj vtedy, keď my nie sme prítomní, znel náš príhovor neustále v mysli.”/1/Po formálnej stránke sa katechéza vždy odlišovala od tzv. kerygmy, teda ohlásenia Božieho kráľovstva, ako aj od tzv. didaskalie, ktorá bola skôr systematickým doktrinálnym výkladom predovšetkým formou homílií, či spisov.Už v apoštolskej dobe sa stretávame s katechézou, ktorej hlásateľmi sú v prvom rade apoštoli, čoskoro sa však k nim pridávajú tzv. evanjelisti (Sk 21, 8) proroci a učitelia (Ef 4,11), využívajúci rozličné dary Božieho Ducha: prorokovať, slúžiť, vyučovať, povzbudzovať (porov. Rim 12, 6).Obsahovo sa už v apoštolskej dobe vykryštalizovali “začiatočné prvky Božích slov” (Hebr 5, 12) a to: pokánie, viera v Boha, krst a vkladanie rúk (birmovanie), vzkriesenie z mŕtvych a eschatologické témy (porov. Hebr 6, 1-3), ktoré mali priviesť k poznania a zdieľaniu základných kristologických právd, ako ich vyjadril sv. Pavol v 1 Kor 15, 3-6. Všetky tieto témy boli ale vždy ohlasované aj v spojení s trojičnou náukou (porov. Sk 19, 3), ktorá sa aplikovala už v základnej krstnej formule “v mene Otca i Syna i Svätého Ducha”, ako ju nachádzame u Mt 28, 19.Poapoštolská doba (1.-3. stor.) nám zanechala svedectvo o katechéze, ktorá vychádzajúc z biblického základu privádza adresáta k formovaniu morálnych zásad a k jeho zaradeniu do cirkevného spoločenstva, ktoré sa stáva osobitným spôsobom viditeľným predovšetkým pri eucharistickom slávení.Nepriame svedectvá o témach ranokresťanskej katechézy nám poskytujú aj prvé apológie. Aj keď apológie sú osobitným literárnym druhom so špecifickou teologickou základňou a finalitou, predsa v nich nájdeme odozvu formálnych i obsahových katechetických postupov. Prvoradý cieľ apológií - obhajoba kresťanského učenia a spôsobu života, určuje a podmieňuje aj ich obsah. Apologéti v prvom rade obhajujú ideu jediného osobného Boha, duchovného a všemohúceho, ďalej obhajujú vhodnosť, nevinnosť a pokojamilovnosť kresťanského spôsobu života, vyvracajúc falošné obvinenia z fanatizmu a sektárskych nezriadeností. Poukazujú na Písma, ako na prameň všetkej múdrosti a dokazujú, ako sa pod vplyvom čností a viery mení duchovný život kresťanov, ktorí sa tak stávajú kvasom spoločnosti.Apológie boli v istom zmysle akousi pred-katechézou, pretože pripravovali pôdu na prijatie a prehĺbenie kresťanských právd v ich kontraste s pohanským či židovským spoločensko-kultúrnym prostredím. Vyvracajúc pohanské, či židovské náboženské, ale aj spoločenské názory a tendencie, apológie dokazovali spásny Boží zásah do ľudských dejín, osobitný plán spásy, teda tú ekonómiu milosti, ktorá sa uskutočnila vo vtelenom Božom Slove, poukazujúc tak na vykupiteľské dielo Krista. Súčasne boli povzbudením k nasledovaniu kresťanských cností a k definitívnemu stotožneniu sa s kresťanskými náboženskými pravdami a životným štýlom.Medzi patristickou literatúrou, ako jej ďalší, takpovediac záverečný vývinový stupeň, majú svoje osobitné miesto spisy asketického charakteru, ktoré sú akoby pokračovaním diel katechetických, či apologetických. Smerujú k prehĺbeniu poznaných právd a ich „vstrebaniu“ do každodenného duchovného života kresťana.Tieto spisy sú teda akoby zavŕšením procesu kresťanskej formácie, ktorá prechádza cez spoznanie právd viery, ich zdôvodnenie, či obhájenie až k ich prijatiu do osobného života.Duchovné reflexie nad asketickými spismi otcov sú v súčasnosti dôležitou formou ich aktualizácie súčasnému poslucháčovi.Preto s veľkou radosťou chcem uvítať aj toto dielo, ktoré približuje, vysvetľuje a aktualizuje slová jedného z cirkevných otcov, ktorého slová boli právom zaradené aj do Filokalie, tohto pamätníka východnej duchovnosti, ktorý aj po stáročiach poskytuje inšpiráciu kresťanskému Východu ale stáva sa stále viac známy a obľúbený aj na Západe.Nech nám všetkým slová otcov i ich interpretácia poslúžia k duchovnému rastu.

Cesta k spáse. Číta: Miron Keruľ-Kmec Celkový čas: 3 hodiny 23 minút V každej dobe kresťania čelia veľkému pokušeniu upustiť z radikálnosti evanjelia a prispôsobiť svoj život podľa ducha doby, v ktorej žijú. Niet tomu čo vyčítať, pokiaľ toto prispôsobenie sa svetu nedeformuje vzťah s Kristom a nelimituje ho k minimálnemu formalizmu. Uvažovanie nad učením svätého Teofana Zatvornika vedie k obnoveniu alebo skôr nadobudnutiu správneho duchovného zápalu, k odstráneniu povrchného vnímania duchovného života a k sprevádzaniu na ceste, ktorá vedie k hlbokej jednote s Bohom.

„Apoštolské vyznanie viery vyznáva, že Boh je «Stvoriteľ neba i zeme», a Nicejsko-carihradské vyznanie viery vysvetľuje: «... sveta viditeľného i neviditeľného» (KKC 325). Pod neviditeľným svetom sa myslia duchovné bytosti, ktoré obklopujú Boha (porov.: KKC 326).

Číta: David Bouma Celkový čas: 4 hodiny 38 minút Nové a neotřelé pohledy na věrouku a moderní katechezi katolické církve: přesně to nabízí cyklus pořadů, ve kterém se doktor teologie David Bouma zabývá také otázkou, čemu u nás lidé věří a proč. Z čeho vychází učení církve? Co to vlastně církev je a jak tento pojem máme správně chápat? I tomu se věnuje seriál O katechezi od Adama.

Róbert Sarka od roku 2003 pôsobí ako pedagóg na Katolíckej univerzite v Ružomberku. Zaoberá sa fundamentálnou teológiou predovšetkým z pohľadu dialógu s vedou, kultúrou a inými náboženstvami. Zameriava sa na publikácie určené pre katechétov.

Táto kniha vznikla na základe prednášok, ktoré mávam už niekoľko rokov pod názvom „filozofická teológia“ na Hochschule für Philosophie v Mníchove. Otázka Boha patrí už od antických čias k najvýznamnejším systematickým oblastiam filozofie. S touto otázkou nevstupuje do filozofie neznáma téma. Filozofia je na základe kontaktu s náboženskou tradíciou a teológiou stimulovaná k rozsiahlejšiemu záberu a k radikálnejším otázkam. Podľa svojej vlastnej štruktúry vyvíja filozofia argumentáciu, ktorej sa nemôže zrieknuť ani teológia, ak nechce „logos“ ako pojem brať naľahko. V tomto zmysle je teda filozofia podnetom pre teológiu. Užitočnosť tejto vzájomnosti dnes akoby na oboch stranách upadla do zabudnutia. Treba sa nad ňou znova zamyslieť a opäť sa ju snažiť oživiť.

O co v křesťanství jde. Svoboda je jedním ze zásadních pojmů křesťanské víry. Je též hodnotou, ke které je současná společnost obzvlášť vnímavá. Může proto představovat důležitou platformu pro dialog mezi křesťanskou zvěstí a současnou kulturou, která se ke křesťanství záměrně nehlásí. Svoboda je však zároveň i velmi pregnantním pojmem, který je vystaven různým interpretačním rizikům podle toho, na který její aspekt je právě položen větší důraz. I v samotném křesťanském kontextu jsme svědky toho, jak zaznívá zvěst, že Kristus nás osvobodil z područí zla a nabízí nám pravou svobodu, a současně i obavy z toho, že by se svoboda mohla zvrhnout v neomezenou svévoli a nevázanost.

Pavlova reč v Miléte (Sk 20,18-36). Najznámejší slovenský biblista, autor mnohých publikácií tu podáva rozbor Pavlovej reči k starším z Efezu, ktorým odovzdáva svoj pastoračný odkaz: o modlitbe, o službe ohlasovania evanjelia, o svätosti, o moci Slova, o službe slabým..

Skutečnost, že se Církev nachází v hluboké krizi, která otřásá samotnými základy víry, je dnes již zřejmá značnému počtu věřících nejen z řad tradičních katolíků. To, v čem mnozí nemají úplně jasno, jsou příčiny a důsledky krize, které se v současnosti začínají naplno projevovat. Mezi nimi lze uvést nízký počet kněžských povolání, postupný zánik řeholních řádů, výrazný úbytek praktikujících věřících, neznalost základních pravd víry, náboženský indiferentismus, vnitrocírkevní skandály, postupující sekularizaci, ztrátu katolické identity a mnoho dalších.Tato kniha je doposud nejrozsáhlejší dokumentací krize Církve a jejího rozsahu. Hned v úvodu konstatuje, že stěžejní příčinou je Druhý vatikánský koncil a na podporu tohoto tvrzení mimo jiné uvádí i vybraná statistická data. Autor následně systematickým způsobem zkoumá povahu krize i to, jak ovlivňuje neměnnou nauku víry. Jako hlavní příčiny krize vidí omyly týkající se náboženské svobody, ekumenismu a biskupské kolegiality, které věrně odrážejí heslo zednářské Francouzské revoluce volnost, rovnost, bratrství.Autor dále podrobně zkoumá neblahý pokoncilní vývoj, zabývá se novou mší a novými svátostnými obřady i útoky na katolické kněžství v jeho samé podstatě. Forma, kterou si autor pro zpracování zvolil, je osvědčený katechetický model „otázka–odpověď“. Díky tomu může stručně, ale výstižně osvětlit rozpor mezi koncilními novotami a neměnnou katolickou naukou, aniž by zacházel do složitých popisů. Čtenáři tak ponechává volné pole působnosti pro další studium problematiky, ale zároveň naznačuje, kterým směrem se v případě studijního zájmu ubírat. Přehlednosti knihy napomáhá členění do tematických celků jako jsou krize v Církvi, Druhý vatikánský koncil, učitelský úřad Církve, ekumenismus, náboženská svoboda, nová mše aj.Kniha je skutečně vynikajícím kompendiem krize, která má svůj přirozený i nadpřirozený rozměr. České vydání přináší také doslov nakladatele se stručným výčtem stěžejních událostí, které se udály v poslední době.

Božia tvár - najnovšia kniha od plodného anglického filozofa Rogera Scrutona, je jasná a pôsobivá filozofická kritika toho, čo Scruton opisuje ako „ateistickú kultúru, ktorá okolo nás rastie“. Na začiatku tejto krátkej (165-stranovej) práce poznamenáva, že súčasnú „ateistickú kultúru“ bude diagnostikovať ako intelektuálny i morálny fenomén. Ako jeho argumentácia pokračuje, je zrejmé, že tieto dve dimenzie problému nemôžu byť od seba v skutočnosti úplne oddelené. Je to preto, že podľa Scrutonovej analýzy sú súčasné intelektuálne myšlienky a systémy, ktoré popierajú chápanie Boha alebo „skutočnú prítomnosť“ duchovnej reality, vždy čiastočne motivované „túžbou po uniknúť pozornosti súdu“ (2).Toto je skutočne morálny problém a Scruton presne stavia do centra častých a všadeprítomných prejavov túžby odčarovať, znehodnotiť a znesvätiť všetko, čo zaváňa sviatostným a transcendentným.

Didaktická antológia anotovaných gréckych textov. Peter Málik je odborný asistent na Katedre teológie a katechetiky Univerzity Mateja Bela. Venuje sa textovej kritike, gréckym a koptským rukopisom Novej Zmluvy a edičnej činnosti. Je aj autorom Gréckej čítanky pre teológov, ktorá je didaktickou antológiou anotovaných gréckych textov. Hlavným cieľom čítanky je premostiť poznatky základov gréckeho jazyka a prácu s reálnymi gréckymi textami, s ktorými sa študenti teológie stretávajú počas štúdia či neskôr v cirkevnej alebo akademickej praxi. Publikácia obsahuje kratšie texty s didaktickými anotáciami. Anotácie pozostávajú z glosárov slovnej zásoby ku každému textu a gramatických analýz zložitejších tvarov. Čo sa týka samotných textov, nájdeme v nej najmä novozmluvné pasáže, pasáže zo Septuaginty a tri neskoršie ranokresťanské texty. Na spestrenie sa v antológii nachádzajú aj časti zo štyroch rukopisných verzií Evanjelia podľa Jána.

Skôr, než boli stvorení ľudia, Boh stvoril krásny a rozmanitý svet, ktorý ich mal prijať. Preto pokiaľ ide o stvorenie anjelov, všetky dôvody, ktoré uvádza Sväté písmo, nasvedčujú, že ešte pred stvorením hmotného sveta tu bol rozsiahly svet duchovných bytostí. Nevieme však, kedy boli stvorené. Veríme, že existovali skôr, než bolo stvorené všetko, čo vidíme, a že existujú aj dnes. Vidieť to zo slov, ktoré Boh povedal Jóbovi: „Keď som zem zakladal, kde si vtedy bol, nože mi to povedz, akže pravdu máš! Vieš ty, kto jej vtedy určil rozmery, kto to obvinul ju sťaby povrázkom? Do čoho jej stĺpy zapustené sú a kto položil jej kameň uholný, keď si ranné hviezdy zborom spievali a Boží synovia všetci plesali?“ (Jób 38, 4-7).Ak vychádzame z biblickej správy o pokušení prvých ľudí, možno usudzovať, že už predtým existoval duchovný svet, svet neviditeľný, v ktorom ešte pred pádom ľudí muselo dôjsť k mravnému prevratu, ktorý skončil odpadnutím niektorých anjelov od Boha.Zo začiatku boli všetci anjeli dobrí a blažení. Milovali Boha a verne mu slúžili. Neskoršie mnohí z anjelov zhrešili. Stali sa pyšní a nechceli slúžiť Pánu Bohu. Vodcom zlých anjelov bol Lucifer. Radosť anjelov narušilo jeho volanie. „Do nebies vystúpim, až nad Božie hviezdy vyvýšim svoj trón“ (Iz 14, 13). V nebi nastal boj medzi dobrými a zlými anjelmi (porov. Zjv 12, 7). Vodcom dobrých anjelov bol archanjel Michal. Dobrí anjeli zvíťazili nad zlými. Zlých anjelov zvrhol Boh do pekla. Zlí, hriešni anjeli sa volajú diabli, zlí duchovia. Príbeh o páde anjelov sa v Biblii priamo nerozpráva, ale časom sa vyvinul z rozličných iných textov. Dobrí anjeli, ktorí v skúške obstáli, za odmenu vstúpili do nebeskej blaženosti. Dostali tzv. „svetlo slávy,“ ktorým „ustavične hľadia na tvár“ Boha Otca (Mt 18, 10). Sú účastní na večnej blaženosti (porov. Tob 12, 15; Hebr 5, 11; 7, 11).

Číta: Miron Keruľ-Kmec Celkový čas: 5 hodín 36 minút Zbierka duchovných textov svätého Theodorosa Veľkého nemá ambíciu byť učebnicou duchovného života, ktorá sa v rámci určitého systému dotýka každého jeho detailu. Predsa však tieto krátke texty prinášajú cennú inšpiráciu, ktorá dvíha človeka zo stavu ľahostajnosti a uspokojenia, aby tak spoznal svoju cenu a dôstojnosť

Duchovní, teologický a historický výklad Janových pašijí. Autor přibližuje hloubku a krásu klíčové události dějin spásy – utrpení a oslavení Ježíše Krista.Nejprve se zabýváme specifickým způsobem janovského myšlení a vyjadřování. Poté sledujeme jednotlivá zastavení na Ježíšově cestě – jak se vydává těm, kdo ho přicházejí zatknout, jak je vyslýchán, odsouzen, ukřižován i pohřben. Konečné slovo má ale Bůh – v Ježíšově vzkříšení a setkávání s učedníky.Janovy pašije jsou prozářeny světlem povelikonoční víry. Kde je kříž, tam je i vzkříšení. Kde je vzkříšení, tam jsou ti, kdo věří v Krista, milují ho, radují se z Pánových tajemství a prožívají je v prosté každodennosti.

Monografia nadväzuje na celoživotné dielo popredného slovenského kresťansky orientovaného filozofa, ba možno povedať, že ho inšpiratívne završuje. V tejto knihe sa totiž skúmaná problematika nepredstavuje ako štúdia či rozprava s relatívne uzavretými závermi a tézami, ale skôr ako bádateľský projekt, ktorým chce autor naznačiť, akými smermi sa bude - a ako by sa malo - uberať bádanie v problematike Boha. V neposlednom rade ide o dialóg i konfrontáciu s poznatkami súčasných vied, osobitne filozofie a teológie.Po metodologickom a cieľovom uvedení do štúdie autor načrtol v základnom obryse dejinno-vývojovú emergenciu teológie z celostného pohľadu, prameniacu z jej dejinných smerov, prúdov a typov. Centrálnu kapitolu predstavuje návrh konceptu teológie z celostného pohľadu v jej reinterpretácii na teologickú filozofiu v celostnom porozumení. Za rôzne exemplifikácie tohto postupu možno považovať ďalšiu, najrozsiahlejšiu kapitolu, ktorej obsahom sú základné východiská pri tvorbe konceptu teologickej filozofie v celostnom porozumení. Keďže ide len o projekt, zastávané teórie a viaceré nové vedecké poznatky v ňom majú relatívne väčší hypotetický charakter a bude ich treba v ďalšom bádaní preveriť a upevniť v dialógoch a konfrontáciách najmä s inými mysliteľmi. Až potom bude účelné pristúpiť ku koncipovaniu ucelenej vedeckej štúdie, poprípade monografie.Súčasťou projektu je slovník špeciálnych termínov, ktoré si vyžadujú osobitné vysvetlenie, a rozsiahly bibliografický súpis literatúry, ktorý ukazuje, ako intenzívne sa báda v tejto oblasti, a to najmä v anglosaských krajinách. Poznámkový aparát sa uvádza na konci diela a sú v ňom začlenené aj portréty významných osobností, ktoré vplývali na myslenie autora.

Text zahrnuje dílčí momenty deseti přikázání Desatera, uchopené v širších souvislostech teologie narativní (vyprávěcí). Jde totiž o událost či příběh osobního zrání a rovněž o individuální rozlišení, třebaže biblický odkaz zůstává závazný a stále týž.Duchovní život, který hledá vztahovou rovinu zakoušené svobody, pak může překonat zúžené moralizující stanovisko.

podle principů svatého Tomáše Akvinského. Vztahuje se Kristova královská vláda jen na duchovní oblast, nebo zahrnuje i světskou? Mají povinnost se této vládě podrobit pouze jednotlivci nebo i státy a národy? Čím je národ vlastně vymezen a jak se při tom uplatňuje náboženství? Právě takovým otázkám se věnuje P. Denis Fahey (1883–1954), irský katolický kněz a člen kongregace otců Svatého Ducha, doktor filosofie a teologie, odborník na civilní a ústavní dějiny. Ukazuje, jak osud národů a celého lidstva přímo závisí na přijetí, či odmítnutí panování Pána Ježíše Krista ve společnosti, „neboť jiný základ nikdo nemůže položit, než ten, který je položen, a tím jest Ježíš Kristus“. (1Kor 3,11)Pozdější dublinský arcibiskup J. C. McQuaid v předmluvě poznamenal: „Jestliže si katolíci tuto knihu důkladně prostudují a statečně překonají počáteční obtíže poněkud náročného přemýšlení, zjistí, že nejenže získali vnímavost vůči významu současných událostí, ale i schopnost správně posuzovat moderní svět.“Autorovo pevné zakotvení v neměnných základech zdravé filosofie a teologie činí knihu aktuální i dnes, ačkoliv od jejího prvního vydání uplynulo již bezmála sto let. Ba právě nyní, kdy zpochybňování všeho dříve hlásaného proniklo naplno i do oficinálních struktur katolické Církve, jeví se dobrá znalost tradičního katolického sociálního učení nutností, nechceme-li se utopit v moři postmoderních zmatků.

Biblicko-teologické aspekty Lukášovho diela. V dňoch 14. - 19. marca 2012 navštívil Slovensko profesor G. C. Bottini, OFM, ktorý sa na františkánskej Fakulte archeológie a biblických vied špecializuje na Lukášovo evanjelium a Skutky apoštolov. Na slovenských teologických fakultách a inštitútoch predniesol prednášky, ktoré prináša táto publikácia.Giovanni Claudio Bottini (nar. 1944) pochádza z kraja Pescara v Taliansku, študoval na Pápežskom biblickom inštitúte v Ríme a na Studium Biblicum Franciscanum v Jeruzaleme. V rokoch 1980 - 2002 bol sekretárom povereným prípravou publikácií SBF, v rokoch 1985 - 2003 organizoval každoročne biblické týždne v Abruzzo (Taliansko) a v rokoch 2002 - 2011 bol dekanom Fakulty biblických vied a archeológie PUA v Jeruzaleme.Najvýznamnejšie diela:Introduzione alľopera di Luca (2011)Michele Piccirillo. Francescano archeol tra scienza Provvidenza (2010)One Land - Many Cultures. Archaeological Studies Honour of Stanislao Loffreda OFM (2003)Giacomo e la sua lettera. Una introduzione (2000),Štúdia HierosolymitanaIII. NelľOttavo Centenario Francescano (1182 -1982), (1982)La preghiera di Elia in Giacomo 5,17-18 (1981)

v Teologické sumě. Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.Překlad, úvodní studie a poznámky Karel Šprunk.Kniha je revidovaným překladem, který vyšel v nakladatelství Krystal OP v roce 2003.

Ekumenická milosť charizmatického hnutia. Kniha Jeden Pán, jeden Duch, jedno telo od Mons. Petra Hockena ponúka hlboké teologické pohľady na jednotu Cirkvi a význam Ducha Svätého v spojení veriacich.Mons. Peter Hocken, historik a teológ obnovy v Duchu Svätom, v tomto diele ponúka systematický a hlboký pohľad na prúd milosti, ktorý Boh zosiela naprieč cirkvami. Prvá časť poteší najmä tých, ktorí sa s charizmatickou obnovou stretajú, ale potrebujú jasnejšie uchopiť teologický základ a his-torické súvislosti. V druhej časti knihy sa autor zameriava na svoj hlavný cieľ: ukázať, že táto milosť je vo svojom základe ekumenická a akým spôsobom kladie výzvy všetkým cirkvám, aby ich unikátnym spôsobom, ktorý nepochádza od človeka, privádzala k jednote.

Štúdie k praktickej fundamentálnej teológii. Azda najznámejších žiak Karla Rahnera, emeritný profesor univerzít v Münsteri a Viedni a predstaviteľ praktickej fundamentálnej teológie Johann Baptist Metz (1928), ponúka v tejto knihe výber zo svojich najdôležitejších spisov.

Tato kniha je rozsáhlou úpravou a rozšířením díla Apologetics to the Glory of God (1994) známého teologa Johna Framea, která vnáší světlo do poselství a metody opravdové křesťanské apologetiky a jejích důkazů, obrany i útoku.John M. Frame je profesorem systemické teologie a filozofie na Reformed Theological Seminary v Orlandu a autorem řady knih.„Apologetika není výmluva či omluva za to, že věříme, ale obhajoba toho, čemu a proč věříme. Je proto jednou z důležitých součástí systematické teologie. Tato kniha je napsaná spíše v teologickém než filozofickém duchu pro křesťany s vyšším vzděláním.Vzhledem k tomu, že neexistuje žádné neutrální východisko našeho lidského uvažování a argumentace, Frame svou apologetiku záměrně staví na „předcházejícím závazku“. Proto se zde setkáváme s tzv. presupoziční apologetikou. Tato apologetika se postupně věnuje důkazům (hledání racionálního základu pro víru), obraně (před problémem zla) a útoku (proti nevíře).Neznám plodnějšího a zbožnějšího systematického teologa současnosti, a proto po slovenském vydání jeho úvodu do systematické teologie (Spása je u Hospodina) vřele doporučuji českému a slovenskému čtenáři i jeho Apologetiku.“— doc. ThDr. Ing. Ján Henžel, PhD., emeritní profesor systematické teologie na UMB v Banské Bystrici, tajemník Rady Církve bratské v SR

Číta: prof. Ctirad Václav Pospíšil Celkový čas: 2 hodiny 19 minút 6 dílů vzdělávacího cyklu teologa Ctirada Václava Pospíšila, který Radio Proglas odvysílalo v roce 2014.Vzdělávací cyklus Ctirada V. Pospíšila přináší podstatné rozšíření výzkumů v oblasti vztahů katolické teologie k poznatkům přírodních věd v minulém a předminulém století. Autor představuje poměr dobové teologie k astronomii a neshledává zde sebemenší konflikt. Pojednává rovněž o postoji teologie k evoluci v oblasti fauny a flóry. Rýsuje se zde značná otevřenost k faktu evoluce, nikoli však k jejímu materialistickému pojetí.

Podnetom na napísanie Listu vojvodovi z Norfolku bola knižka publikovaná v roku 1874, v ktorej Gladstone kritizuje dogmu o pápežskej neomylnosti a vyzýva katolíkov, aby ju odmietli. A Newman odpovedá elegantne, inteligentne a presvedčivo, podobne ako jeho Majster, ktorému takisto položili otázku o vzťahu cisára a Boha.

Monografie I řekl Bůh zaceluje velkou mezeru v díle českých teologů, protože opravdu současná, původní, kompletní teologie stvoření v našem jazyce po mnoho desetiletí nebyla k dispozici. Důsledné promýšlení všech témat klasického pojednání o stvoření a také řady otázek teologické antropologie ve světle tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého dává tomuto zpracování zcela originální ráz i vzhledem k tomu, co v této věci nabízí mezinárodní scéna. Hlavním společným jmenovatelem úvah o trojičním prazákladu veškerého bytí je svoboda a důstojnost nejenom osob Trojice, ale především člověka. Dílo je adresováno v první řadě těm, kdo se věnují křesťanské teologii, ať už jako přednášející, nebo posluchači, případně mají o danou formu racionality hlubší zájem.

Monografie je i na mezinárodní rovině první prací, která odhaluje základní obrysy dramatických počátků prosazování evolučního paradigmatu vzniku-stvoření člověka v rámci katolické církve. S několika odvážnými zastánci evoluce se setkáváme již v sedmdesátých letech 19. století, zlomovými se však stávají až léta devadesátá, kdy se navzdory postojům vatikánského centra v řadě západních zemí i v naší vlasti objevuje nemálo úctyhodných průkopníků nového pohledu na stvoření člověka. Katoličtí zastánci teistické interpretace evolučního původu lidstva po roce 1910 představovali významnou a početně stále rostoucí názorovou skupinu, Vatikán se začal novému paradigmatu otevírat až na počátku druhé poloviny minulého století. Kniha by měla vzbudit zájem nejen mezi teology, ale také u odborníků na dějiny vědy a u každého, koho fascinuje původ lidstva a dějiny paleoantropologie.

Stručný přehled sjednocených i nesjednocených církví křesťanského Východu. Křesťanství se z Jeruzaléma šířilo několika směry. Jedním z jeho nejvlivnějších center byl Řím, jenž se také stal sídlem papežů a zůstal jím i po přesídlení císaře do nově vzniklé a tehdy řecké Konstantinopole. Kromě Říma, spjatého s apoštolem Petrem, však existovaly i další velké křesťanské obce, založené ostatními apoštoly a ležící na východ od římské říše, které se rovněž nazývaly církvemi. A tak i dnes kromě největší latinské (římské) církve existují desítky východních, právem se chlubících vlastní apoštolskou tradicí. Jejich vzájemná komunikace a spolupráce byla několikrát přerušena a zase obnovena, čímž vzniklo jejich dnešní označení sjednocené církve (s Římem) a církve nesjednocené. Tato encyklopedická monografie – první svého druhu u nás – přináší nejen stručný historický pohled na vznik a vývoj všech jednotlivých východních církví (sjednocených i nesjednocených), ale i jejich aktuální stav (2016). Mnohé z nich rostou počtem svých členů i svými aktivitami, další zanikají, a to nejen pro úbytek svých věřících, ale i z důvodu válek a pronásledování. Některé již po staletí setrvávají víceméně uzavřené na území, kde kdysi vznikly, jiné dnes naopak působí v lokalitách, které ani nelze označit Východem. Přesto zůstávají svou tradicí, obřadem, kulturou, právem i spiritualitou nadále církvemi východními.

Česká katolická morální teologie 1884 - 1948. Publikace se zabývá českou morální teologií od jejích počátků v poslední čtvrtině 19. století do poloviny století dvacátého. Autor kriticky hodnotí jednotlivé spisy, konfrontuje jejich postoje s dobovou společenskou a politickou situací a uvádí je do souvislosti s prohlubující se izolací církve. Vedle obecných aspektů morálky je v rámci morálky speciální věnován zvláštní zřetel sexuální, politické a sociální etice.

Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.

Učení o theosis („zbožštění“) je spojováno především s východním křesťanstvím. „Syn Nejvyššího se stal člověkem, aby se člověk mohl stát synem Božím,“ říká Irenej. Podobné myšlenky nacházíme i na křesťanském Západě: „Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil,“ píše Tomáš Akvinský. Knížka Jaroslava Vokouna shrnuje nauku o theosis v západní – katolické i reformační – větvi. Nejprve sledujeme vývoj od apoštola Pavla přes Augustina a Bernarda až k Lutherovi a současnému luterství. Následně se zabýváme linií scholastickou: od Tomáše Akvinského až po římskokatolickou teologii a zbožnost 20. století (Arintero, Scheeben, Adam, Rahner, Urs von Balthasar, Katechismus a Misál). Pozornost je věnována i dvěma svébytným fenoménům: františkánské spiritualitě a evangelikální tradici navazující na Wesleyho.

Gallusova antropologie je zakotvena christologicky, předznamenání je však pneumatologické: ve své individualitě i socialitě, ve svém chápání světa, sebe i Boha člověk žije a komunikuje v prostoru působení Ducha svatého. Člověk je tak definován jako člověk před Bohem, jako Boží stvoření, jako tvor žijící v prostoru Boží přítomnosti. A právě takto zápasí člověk o dobré vztahy a dobrý život: na svém konkrétním místě, ve svém konkrétním těle, ze své konkrétní perspektivy. Proto se kniha věnuje základním charakteristikám lidského života z teologického pohledu: komunikaci (s lidmi i Bohem), hříchu (a jeho dopadům do vztahů i struktur), základům etiky (tedy založení dobrého společného života před Bohem), otázce svobody a jejích hranic a eschatologickému výhledu (k poslednímu soudu a věčnosti). Nevynechává přitom ani otázky tělesnosti, sexuality a genderu, anebo vztahu člověka a umělé inteligence.Ambiciózním cílem knihy je předložit současnou teologickou antropologii, ovšem v poučeném rozhovoru s dalšími blízkými obory: chce být jakýmsi uzlovým bodem, na jehož jednotlivé linie bude možné navázat i z pohledu ostatních disciplín.