Teológia

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).Překlad, úvodní studie a poznámky Metoděj Němec OP.Náš Spasitel Pán Ježíš Kristus, dle svědectví anděla, „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ a v sobě nám ukázal cestu pravdy, abychom skrze ni mohli vzkříšením dojít k blaženosti nesmrtelného života. Proto je k dovršení celého teologického díla třeba, aby po úvaze o posledním cíli lidského života, ctnostech a neřestech následovala úvaha o samotném Spasiteli všech, jakož i o jeho dobrodiních, která lidskému pokolení prokázal.K povaze dobra náleží, aby se sdílelo druhým, jak je vidět u Dionýsia ve 4. kapitole spisu O Božských jménech. Povaze svrchovaného dobra tudíž náleží, aby se nejvyšším způsobem sdělilo tvoru. To se však nejvýše uskutečňuje tím, že „stvořenou přirozenost sjednocuje se sebou tak, že vzchází jediná osoba ze tří skutečností: ze Slova, duše a těla“, jak praví Augustin ve 13. knize O Trojici. Je tedy zřejmé, že bylo vhodné, aby se Bůh vtělil.

v Teologické sumě. Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství vydaný v roce 2016. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.Revize překladu, úvodní studie a poznámky Petr Dvorský.K Tomášovým článkům přeloženým v rámci tohoto svazku nelze rozumně přistupovat, jako by pocházely z Tomášova vrcholového traktátu na téma filosofické teologie. Jakožto svědkové rozsahu Tomášova povědomí o problematice, jíž se týkají, jsou z povahy svého literárního druhu nereprezentativní. Především ale jejich plánovanou funkcí není být argumentačním celkem schopným obhájit předkládané závěry v libovolném polemickém, případně i křesťanskou víru postrádajícím prostředí: text „pěti cest k prokázání existence Boha“ opravdu nebyl zamýšlen jako instantní prostředek k uzemnění ateistů namlouvajících si racionalitu své pozice – jejich funkcí je být úvodem do tématu pro křesťanské čtenáře. (Z úvodní studie Petra Dvorského)

Odborný výklad teológie modlitby. Preklad knihy poľského autora, direktora Karmelitánskeho inštitútu spirituality, ponúka systematickú príručku teológie modlitby a uvádza nás do problematiky z bilického, antopologického a mystického aspektu. Už samotný titul knihy Od Zjavenia k zjednoteniu nám naznačuje cestu, ktorou sa táto tematika začína uberať a kde vyúsťuje, až sa zavŕši.

Prehľad mojich náboženských názorov. John Henry Newman (1801 – 1890) ako duchovný Anglikánskej cirkvi a univerzitný kazateľ v Oxforde sa stal vedúcou osobnosťou združenia (Oxfordské či Traktátové hnutie), ktorého cieľom bola mravná a náboženská obnova anglikanizmu. Jeho cieľom bolo dokázať, že Anglikánska cirkev nie je iba anglickým národným dedičstvom, ale pravou Kristovou cirkvou. Poctivé, hlboké, argumentmi podložené a čoraz bolestivejšie štúdium dejín starovekej Cirkvi ho nakoniec priviedli k istote, že skutočnou nástupkyňou prvotnej Cirkvi je Cirkev rímskokatolícka. Po siedmich rokoch ťažkých vnútorných bojov konvertoval, vstúpil do Katolíckej cirkvi, kde prijal kňazskú vysviacku od pápeža Leva XIII. V roku 2010 ho pápež Benedikt XVI. vyhlásil za blahoslaveného a 13. októbra 2019 pápež František za svätého.Jeho postoje – ešte ako anglikánskeho kňaza – publikované v traktátoch, neraz vyvolali prudkú odozvu zo strany anglikánskych duchovných, ktorí ho podozrievali zo sympatizovania s Katolíckou cirkvou. Najvážnejší útok vyšiel od Charlesa Kingsleyho, anglikánskeho kňaza, ktorý sa na jednej strane tešil kráľovskému titulu profesora moderných dejín na Cambridgeskej univerzite, na strane druhej to bol dobre známy a obľúbený románopisec. Bol autorom pamfletu s názvom Čo chcel Dr. Newman vlastne povedať? Išlo o verejný útok na Newmana, ponad ktorý Newman nemohol prejsť s mlčaním. Jeho odpoveďou bolo osem pamfletov, ktoré v roku 1864 vyšli pod názvom Apologia pro vita sua, ktorá je jedinečnou odpoveďou pre všetkých, čo kritizovali jeho činnosť a spochybňovali jeho motívy.V diele Newman podáva prehľad svojich náboženských názorov s neuveriteľnou presnosťou a elokvenciou. Vo vtedajšej anglickej spoločnosti panoval názor, že Newman spor s Kingsleym vyhral a svoju integritu úspešne obhájil. Napočudovanie, najpozitívnejšie reagovali vtedy veľmi vplyvné nekonformistické kruhy, no aj samotní anglikáni boli Newmanovi vďační za to, ako veľkoryso písal o ich cirkvi.Apológia nie je len autobiografia, ktorá vznikla na základe polemiky a satiry. Je to teologický dokument – a nielen to. Najmä vďaka poslednej kapitole ju možno považovať za veľmi dôležitý vklad do ekleziológie, teda do teologickej náuky o Cirkvi. Moderný vývoj či znovuzrodenie katolíckeho chápania povahy Cirkvi, ku ktorému Newman významne prispel, vyústilo do významných reforiem Druhého vatikánskeho koncilu (1962 – 1965), ktorý prakticky zavŕšil tridentskú epochu a začal písať novú kapitolu dejín kresťanstva.Úryvok z knihyOdkedy som sa stal katolíkom, k vývoju svojich náboženských názorov prakticky nemám čo dodať. Tým, pravda, nechcem povedať, že by moja myseľ bola nečinná, že som všetko vzdal a nad teologickými otázkami sa už nezamýšľam. K zásadnejšiemu posunu nedošlo, preto nemám čo mapovať a nemám sa ani z čoho vypisovať, pretože moje srdce našlo dokonalý pokoj. O tomto niet pochýb. Nie som si vedomý, že by od mojej konverzie došlo k nejakej zmene, či už intelektuálnej, alebo morálnej. Moja myseľ nič podobné nezaznamenala. Pokiaľ ide o základné pravdy zjavenia, pokiaľ viem, moja viera sa už nevyvíjala, a to isté platí o sebavedomí. Nerástol ani zápal, môj príchod do katolíckych radov bol ako príchod do prístavu po plavbe na rozbúrenom mori, a šťastie a spokojnosť s mojím rozhodnutím ma odvtedy neopúšťajú.Čo sa týka článkov viery, ktoré nie sú súčasťou anglikánskeho kréda, osvojil som si ich bez akýchkoľvek ťažkostí. Niektoré som prijal už predtým, no aj tie, čo boli pre mňa nové, som prijal za svoje úplne prirodzene a rovnako pozitívne ich vnímam aj dnes. Ani náhodou nechcem poprieť, že každý článok vyznania viery, či už taký, ktorý vyznávajú katolíci, alebo taký, čo je vlastný protestantom, v sebe ukrýva niečo, čo sa prieči intelektu. Faktom zostáva, že tieto rozpory nie som schopný vyriešiť. Mnohí ľudia sú na problematické miesta v náuke veľmi hákliví. Osobne som na tom rovnako, aj ja som na ne háklivý, ale nikdy som nechápal, hoci som sa naozaj snažil, ako môže niekto pre sporné miesta, nech ich je, koľko chce, spochybňovať doktríny, ku ktorým sa jednotlivé body spájajú. Vravím, nech je sporných bodov, koľko chce, hoc aj desaťtisíc, to ešte neznamená, že budem niečo spochybňovať. Drobný rozpor a pochybnosť sú nesúmerné javy, nemožno ich porovnávať. Iste, sem-tam sa môžu objaviť isté ťažkosti s dokazovaním, no keď hovorím o sporných bodoch, myslím tým ťažkosti, tkvejúce priamo v učení, prípadne tkvejúce vo vzájomnom vzťahu jednotlivých bodov náuky. Človeka môže rozladiť, ak nevie vyriešiť matematickú úlohu, správny výsledok nepozná, no to ešte neznamená, že bude spochybňovať možnosť riešenia úlohy, a že jeden z možných výsledkov môže byť správny. Ak sa zamyslím nad rozličnými pravdami viery, osobne vnímam tvrdenie o existencii Boha za najspornejšie zo všetkých, a predsa ho prijímame zo všetkých najvehementnejšie.

Skvělé křesťanství aneb co je na křesťanství tak úžasného?. Dinesh D’Souza, autor mnoha bestsellerů podle žebříčků New York Times, objektivně zkoumá argumenty a rétoriku ateistů v současné debatě o Bohu a křesťanství. Oponuje ateistům podle jejich vlastních pravidel a dokazuje, že náboženská víra je slučitelná s rozumem a vědou. Výsledkem je kniha, jež nabourává obecné představy o křesťanství a potvrzuje, že na křesťanství opravdu je něco skvělého.

Rozhovor. V novém knižním rozhovoru se oba protagonisté pokoušejí stanovit souřadnice duchovní mapy postkřesťanského a postnáboženského člověka dneška, jemuž především je kniha určena. Studentský farář, ale i filozof a zasvěcený interpret současných myšlenkových a náboženských proudů, Tomáš Halík, se spolu se svým interviewerem snaží postihnout základní otázky moderny:Potřebuje tento svět ještě Boha, a je-li tomu tak, jaký je tento Bůh?Je v různosti pohledů na existenci člověka a jeho bytí možné smíření a syntéza?Je dialog mezi různými pravdami víry a náboženství vůbec možný?

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 73–83). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť.Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

Úvod do katolického učení o trojjediném Bohu. Kniha představuje prameny a vývoj trojiční křesťanské kultury. Nabízí potřebnou průpravu k tomu, aby čtenář tuto kulturu mohl nejen ocenit, ale také do ní vstoupit. Není pouhým historickým či systematickým úvodem, ale spíše modelem plně rozvinuté trojiční vnímavosti – v biblické, liturgické i dogmatické oblasti.Jasným a přístupným stylem se autor přesouvá od svědectví Písma a víry k doktrinálním formulacím o Trojici v sobě samé a ke stvořitelskému a spasitelskému konání Trojice. Nezamýšlí pouze prezentovat učení o Trojici, ale chce také přispět k rozvoji trojiční moudrosti u svých čtenářů.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49–54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22–48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka.Tomáš se nejprve zabývá habity obecně, tj. substancí habitů a jejich nezbytností pro lidský život (q. 49). Poté se zaměřuje na subjekt habitů, tj. na duševní potence, které jsou habity rozvíjeny a zdokonalovány (q. 50). V následující otázce (q. 51) se zabývá způsobem, jak lze habity získat, a rozlišuje habity přirozené a vlité od Boha. Dále pojednává o růstu habitů (q. 52) a jejich zániku a zmenšování (q. 53). V poslední otázce (q. 54) zkoumá rozlišování habitů.Na traktát o habitech navazuje traktát o ctnostech (STh I-II, q. 55–67), tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Ježíš v novozákonních spisech. Základní dílo současné christologieKřesťané vyznávají, že Ježíš je pravý Bůh i pravý člověk. Vyznávání pravého lidství Božího Syna je zkušebním kamenem, hnací silou a jádrem křesťanské víry stejně jako vyznávání pravého božství člověka Ježíše z Nazareta. Tato víra se opírá o Nový Zákon: spojení Ježíšova božství s jeho lidstvím zde sice není dogmaticky přesně formulováno, zato zde nalezneme živá svědectví prvotní víry, evangelijní příběhy o Ježíši, nejstarší bohoslužebné písně a vyznání. Úkolem teologa je vyložit, jak jde dohromady víra v pravého Boha s vírou v Ježíšovo lidství, a vyjasnit souvislost mezi vzpomínkou na pozemského člověka Ježíše a setkáním se zmrtvýchvstalým Kristem. Rozsahem i obsahem unikátní kniha německého teologa vznikla na základě série článků pro ekumenicky zaměřený časopis „Christ in der Gegenwart“ („Křesťan v současnosti“), která měla široký ohlas. Po úspěchu prvního vydání knihy (2006) následovalo v roce 2008 druhé, přepracované a doplněné vydání.Thomas Söding (* 1956) je významný německý katolický teolog. Působil jako profesor biblické teologie na univerzitě ve Wuppertalu, v současné době přednáší na Katolické teologické fakultě univerzity v Bochumi. Zabývá se především novozákonní teologií a christologií, věnuje se také ekumenickým otázkám. Má na svém kontě celou řadu teologických publikací. Jeho zásadní kniha Boží syn z Nazareta vyšla v originále v roce 2006.

Labyrintem světa s vírou a pochybností. Ve čtrnácti meditativních textech, inspirovaných zážitky a dojmy z cest po světě, rekapitulací vlastního života i některými otázkami filozofie náboženství, se Tomáš Halík zamýšlí nad základními otázkami, které vytyčují půdorys lidského života, ale jejichž řešení v podmínkách světa počátku třetího tisíciletí získává novou naléhavost, nad lidskou bídou a vztahem k násilí, nad osobní i politickou odpovědností, nad vztahem k historii, nad pojetím zbožnosti, nad místem křesťanství v současném světě, nad lidským štěstím, nad prožizkem smutku v lidkém životě a nad láskou.

Autorem tohoto nového velkého úvodu do dějin křesťanství je jeden z předních světových teologů, tvůrce řady tematických příruček a sborníků, které se následně staly bestsellery. Kromě přehledu samotného západního vývoje tohoto náboženství text poskytuje celkový souhrn související problematiky týkající se Asie, Latinské Ameriky a Afriky. Časový rozsah dvou tisíciletí a kombinace teologického, historického a kulturního hlediska umožňuje sledovat vývoj všech tří větví křesťanství, katolictví, protestantství a pravoslaví, a umístit vztah k židovství do kontextu. Vliv křesťanství v dějinách je zkoumán jak v ohledu vůči jednotlivci, společnosti, politice a intelektuálnímu myšlení, tak i například umění, architektuře a přírodním vědám. Pro větší přehlednost je materiál organizačně členěn do celistvých dějinných období. Přístupný text je určený zejména pro studenty, kteří nemají žádnou nebo jen povšechnou znalost teologie a jejích dějin.

Toto dielo obsahuje syntetický výklad sociálnych téz, citovanie najdôležitejších cirkevných dokumentov, v ktorých sa náukový obsah týchto téz nachádza. Stačí si knihu trošku prelistovať, aby si čitateľ uvedomil jej význam pre študentov, profesorov a všetkých prednášateľov sociálnej náuky Cirkvi. V citovaných dokumentoch nájde bezpečné informácie o tom, čo učí Cirkev o jednotlivých sociálnych problémoch.

Vzťahy kresťana k blížnemu. zodpovednosť za nadprirodzenú spásu blížnehozodpovednosť voči osobným duchovným dobrám blížneho: sloboda, pravda, česť, kultúrazodpovednosť za telesné zdravie a za telesný životzodpovednosť v sexuálnom životezodpovednosť kresťana v sociálno - ekonomickej oblasti

Úvod do filozofickej teológie; Prvý diel. Systematické objasnenie základných otázok o Božom jestvovaní, ktoré sú obsahom tradičnej filozofickej teológie, je v súčasnosti veľmi náročná a komplexná záležitosť. Nedostatočná rozpracovanosť týchto otázok by mohla vyvolať dojem, že teisti nemajú rozumné zdôvodnenie svojej viery v Boha, a tak sa môže na jednej strane vytvoriť priestor pre rôzne ateistické a agnostické postoje a na druhej strane sa teológom môže zdať, že tradičná filozofia, postavená na bežnej ľudskej skúsenosti a logickom uvažovaní, im nemá čo povedať. Tento úvod do filozofickej teológie má za cieľ pomôcť čitateľovi urobiť prvé kroky v kritickom uvažovaní o Bohu.

Quentin Smith proti Williamovi Craigovi. Otázka, či je viera v Boha rozumne zdôvodnená (alebo aspoň zdôvodniteľná), priťahuje pozornosť každého inteligentného človeka, ktorý si uvedomuje hodnotu svojho života a chce mu dať nejaký zmysel. Na Slovensku neexistuje systematické rozpracovanie jednotlivých dôvodov, v ktorých by sa jasne ukázalo, či je rozumné, a predovšetkým konkrétne prečo je rozumné prijať tézu, že Boh je.V slovenskej literatúre ide skôr o niektoré (analogické) paralely medzi výsledkami alebo metódami vied a náboženstvom s cieľom ukázať rozumnosť náboženstva. Cieľom tejto monografie je priblížiť jednu oblasť, kde možno nájsť celkom konkrétne poukázania na to, ako mohol Boh stvoriť svet z ničoho. Kozmológia posledných desaťročí spolu s niektorými súčasnými filozofickými postojmi v metafyzike poskytuje silný argument, prečo je rozumné myslieť, že kdesi na začiatku vesmíru bol Boh stvoriteľ.Napriek tomu, že ide o pomerne náročné hľadanie rigoróznejšieho vysvetlenia vzniku vesmíru, než sme bežne zvyknutí (ide o prírodovedecky a filozoficky náročnejšiu štúdiu), odmenou je čitateľovo hlbšie uchopenie toho, ako možno chápať stvorenie vesmíru v kontexte súčasnej kozmológie a filozofie. Veriaci človek si zvyčajne ani neuvedomuje, s koľkými vedecko-filozofickými („prirodzenými“) ťažkosťami je jeho („nadprirodzená“) viera vo stvorenie sveta spojená.

Přístupně napsaná práce předního současného teologa, filosofa a biblisty patří stále k aktuálním studiím v oboru dogmatiky.

Čo je peklo?Miesto, kde doslova šľahajú plamene?Odvrhnutie od Boha?Totálny zánik?V kresťanskej tradícii patrí k snáď najznepokojujú­cejším predstavám tá, že jedného dňa pôjde obrovské množstvo ľudí do pekla. Takmer každý človek má priateľov, rodinu, ľudí, ktorých nesmierne miluje, ktorí neveria v Boha. Ak takto zomrú, budú vylúčení z Božej prítomnosti. Idea pekla je tak znepokojujúca, že väčšina pastorov a členov Cirkvi učenie o konečnej odplate jednoducho ignoruje a dáva prednosť vágnym rečiam o oddelení zlých lľudí od spravodlivých. Väčšina dnešných kresťanov o pekle skôr hovorí, než by o nom premýšľali. Len málokto rád uvažuje o tom, ako Boh trestá hriešnikov. Autori knihy sa k tejto chúlostivej téme stavajú čelom a predkladajú rôzne názory na to, čo o pekle hovorí Biblia. Zároveň sa otvárajú vzájomné korekcii názorov, lebo každý z nich sa vyjadruje k pohľadu svojich kolegov. Doslovné chápanie (autor John F. Walvoord) Metaforické chápanie (autor William V. Crockett) Očistcové chápanie (autor Zachary J. Hayes) Kondicionálne chápanie (autor Clark H. Pinnock) Kniha je v češtine

Príspevok k dejinám morálnej teológie. Morálne myslenie Alexandra Spesza (1889-1967): Medzi veľkými postavami slovenskej teologickej tradície má svoje domovské právo i Mons. Prof. ThDr. Alexander Spesz, pápežský prelát, profesor morálnej teológie na Rímskokatolíckej bohosloveckej fakulte v Bratislave. Akademik, ktorý sa zameriaval na otázky filozofie a kresťanskej morálky, bol i neobyčajne literárne plodný ako autor mnohých diel, odborných štúdií, vedecko-populárnych článkov a úvah. Svojím myslením silno ovplyvnil takmer celý katolícky klérus, zvlášť po druhej svetovej vojne. Po zrušení diecéznych seminárov v roku 1950 boli všetci budúci kňazi na Slovensku poslucháčmi jeho prednášok morálnej teológie. Kniha má základné dejinné zameranie, chce byť príspevkom k histórii morálnej teológie, pričom systematicky predstavuje Alexandra Spesza i morálnu teológiu, ktorej sa venoval.

Uvedení do teologie. Co je to církev?Jaký je její původ a důvod existence?Má dnes církev stále smysl?Na všechny tyto otázky odpovídá kniha Církev z edice Uvedení do teologie. Čtenáři nabízí možnost seznámit se se základními aspekty katolické církve, ozřejmuje atributy církve a přináší důvody, proč je církev pro víru křesťana důležitá. Zabývá se také rolí kněží a biskupů v církvi, jejím hierarchickým uspořádáním a postavením laiků v církvi moderní doby. Text je napsán srozumitelně a je tak užitečnou pomůckou pro všechny, kteří si chtějí rozšířit své znalosti o katolické církvi.

Nauka o předurčení byla v západní teologii po staletí zatížena dualistickou koncepcí svatého Augustina. Biskup z Hippo se domníval, že Božím záměrem je zjevit své milosrdenství na malém počtu předurčených ke spáse a svou spravedlnost na nepoměrně větší mase po právu zavržených hříšníků. Nabyl přesvědčení, že spása je naprosto nezasloužený dar a následně popřel význam lidské svobody. Jeho výklad v člověku vzbuzoval spíše úzkost než naději, o které hovoří Písmo. Vladimír Boublík se odvážil postavit Augustinově autoritě a předložil docela odlišné řešení, opírající se o moderní exegezi pavlovských listů. Předurčení definoval jako neodvolatelné Boží rozhodnutí, jehož obsahem je účast celého lidstva na Božím životě v Kristu. Přítomná práce ukazuje, že Boublíkova teologie vychází nikoliv jen z akademického, ale především z bytostného hledání odpovědi na otázku lidského osudu, poznamenaného hříchem, utrpením a smrtí. Rýsuje se již na stránkách duchovního deníku, který si autor vedl v době svých studií. Celá jeho tvorba prozrazuje záměr oslovit současného člověka a vést ho ke Kristu, který stojí ve středu autorova uvažování. Tato práce je pokusem na česko-římského teologa navázat. Představuje jeho pojetí předurčení a v některých bodech ho dále rozvíjí. Především vnáší světlo do dříve nevyjasněného problému Kristova prvenství v předurčení.

Nadčasový existenciální význam. Známý současný švýcarský teolog rozvíjí svůj výklad v několika rovinách. V první části se ptá (nábožensko-historicky), jakou úlohu hrály zprávy o zázracích ve starověkém světě a jak „zázraky“ chápalo Písmo. Ve druhé části teologicky vysvětluje významné zázraky Ježíšovy, o kterých vyprávějí evangelisté:Petrovu chůzi po vodní hladině, uzdravování lidí malomocných, slepých nebo ochrnutých. Objasňuje, že cílem všech Ježíšových zázraků – zázračných znamení – „je vposledku osvobodit člověka“.

Kniha je v zásadě přehledem o obsahu a vývoji interpretace prvních pěti knih Bible, takzvaného Mojžíšova zákona. Forma zpracování téma zpřístupňuje i širšímu okruhu zájemců. Autorský text doprovázejí krátké ukázky hebrejského textu s překladem. Úvod čtenáře seznámí se základními pojmy, rozsahem, obsahem a literárními druhy biblických knih. Přibližuje literárněhistorické problémy a poměrně rozsáhlé dějiny exegeze až po aktuální stav bádání. Následující tři kapitoly se soustřeďují na velké úseky biblického vyprávění Tóry: „dějiny“ počátků, příběhy patriarchů ve vyprávěcích cyklech a konečně příběhy Mojžíše a jeho lidu při cestě z Egypta do zaslíbené země. Na vyprávění logicky navazuje i legislativa – zvlášť významné jsou Desatero, smlouva a tři velké právní kodexy v knihách Tóry. Závěr stručně hodnotí dopady Tóry na další biblické knihy a tradici, zejména židovskou a křesťanskou. Publikaci lze využít jak pro systematické studium, tak jako informaci o základních teologických liniích a pojmech v Tóře.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

Mladému človeku predkladáme dielo rakúskeho morálneho teológa Andreasa Launa, ktoré pojednáva o problémoch lásky, sexuality a partnerstva vo svetle náuky evanjelia a Katolíckej cirkvi. Autor sa nad týmito problémami zamýšľa vo svetle personálnej filozofie Dietricha von Hildebranda a ukazuje, že náuka cirkvi nebrzdí rozvoj pravých ľudských hodnôt, ale naopak, chráni a privádza k plnosti pravého ľudstva.

Příručka pro rozpačité. Epperlyho uvedení do procesuální teologie přichází k českým čtenářům jako vůbec první obsáhlý text, který se tomuto teologickému směru věnuje. Uvádí do světa procesuálního myšlení, objasňuje jeho pojmosloví a vybízí k imaginativnímu přemýšlení. Kniha je určena nejen studentům teologie a farářům, ale především laikům, každému, kdo rád zakouší křesťanskou víru a spiritualitu z nezvyklých, překvapivých a někdy až provokativních perspektiv. V deseti kapitolách pojednává autor mj. tyto okruhy: Co je procesuální teologie, osobní Bůh, christologie, která proměňuje, Duch a tančící Trojice, víra a věda v tvůrčí proměně, etika pro malou planetu a církev v tvůrčí proměně.

Filosof, Kardinál a světec Robert Bellarmin patří nejen k významným církevním spisovatelům, ale také k církevním historikům. Známé jsou jeho polemiky s reformačními teology. Spis O vystupování mysli k Bohu překvapí čtenáře Bellarminovými značnými přírodovědnými vědomostmi.

Malíř, teolog, autor mozaiky pro kapli Redemptoris Mater v Římě, předkládá reflexi o podstatných bodech osobní formace k plnějšímu "být člověk". Bohatě čerpá z patristických zdrojů, teologické reflexe a vlastního pastoračního nasazení z doby mezi studenty, či mezi současnými přáteli.

Písmo jako scénář života. Přední americký biblista, autor řady komentářů ke starozákonním knihám a svého opakovaně vydávaného díla Teologie Starého zákona, shrnuje v této publikaci předpoklady pro dialog dnešního člověka s dějinným biblickým odkazem. Upozorňuje na doznívající vliv osvícenství, které důrazem na autoritu rozumu a na ideál objektivity oslabovalo sdělnost biblické zvěsti. Ta se znovu zaskví, když Bibli pojmeme jako odvážný alternativní výklad světa, který připomene opomíjené prvky lidské existence. Odtud pak autor formuluje nově nejen postavení církve ve světě, ale i zcela konkrétní závěry pro ty, jejichž úkolem je zpřístupňovat porozumění biblickým textům dnešním posluchačům či čtenářům.

Praktické učení o církvi. Autor, v letech 1984--2008 profesor pastorální teologie na vídeňské univerzitě, charakterizuje nejprve v této knize papeže jako člověka. Poté se zabývá jeho angažovaností na straně chudých tohoto světa, jeho úsilím o nastolení nových poměrů v církvi a o přehodnocení postoje církve k otázkám rodiny. Těchto tematických oblastí se týkají i doplňující články odborníků – ekonoma a politika Wolfganga Schüssela, sociálního etika Friedhelma Hengsbacha SJ a především biblicky hluboce a důsledně smýšlejícího představitele pravoslavné církve Bartholoaia I. Nedílnou součástí knížky jsou četné karikatury ze světového tisku, v nichž se odráží reakce veřejnosti na tohoto originálního a stále znovu překvapujícího papeže.

Uvedení do teologie. Kniha uvádí do tajemství života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, spasitele světa a spasitele člověka. Otevírá před čtenářem hluboký význam Kristova života, jeho skutků a jednání. Seznamuje s historickým vývojem pohledu a názorů na Ježíšovu osobu, prezentuje aktuální problematiku pojetí Ježíše Krista v teologii. Je to kniha prohlubující poznání Ježíše, ale současně nabízející odpovědi na otázky související s jeho osobou.

Přhlížené hlasy v Novém zákoně. Teologie novozákonních knih, kterým se obvykle nedostává tolik pozornosti – třeba proto, že řeší jen některá vybraná témata, a jinými se nezabývají, chybí v nich ucelený systém (což však neznamená, že jej autoři v hlavě neměli). Knížka Jižřího Mrázka čte mezi řádky: v tom, o čem autoři novozákonních knih přímo nemluví, ale lze zjistit, že to předpokládají. Teologie evangelia podle Marka, Matouše a Lukáše, dopisů Petrových, epištoly Jakubovy a Judovy, Zjevení Janova a pastorálních epištol.

Od ústní tradice do současnosti. Bible je nejrozšířenější kniha na světě. Byla přeložena do více než dvou tisíc jazyků a odhaduje se, že jen v posledních dvou stoletích se prodalo šest miliard biblí. Autorka v tomto klíčovém pojednání sleduje proces utváření Bible a odhaluje, jak složité a vnitřně rozporuplné literární a teologické dílo Bible je a jakému lidskému úsilí trvajícímu tisíce let vděčí za svůj vznik a další život. Začíná rozborem počátků úplně nejstarších biblických knih, v nichž je Bůh nazýván buď Jahve, nebo Elohim. Dále sleduje vývoj hebrejské Bible i Nového zákona a odhaluje nejrůznější vlivy, které utvářely konečnou podobu posvátného textu. Od židovských midrašů a křesťanského Ježíšova kultu po vliv listů apoštola Pavla na reformaci a manipulace s knihou Zjevení u evangelikálních fundamentalistů je zkoumán kontext, v němž bylo šestašedesát biblických knih čteno, a objasněny otázky, na které Bible v různých společnostech přinášela odpovědi.

První dílo francouzské filosofky, teoložky a odborářky představuje sborník zdánlivě neuspořádaných úvah, myšlenek a aforismů, které však tvoří promyšlený celek, tematicky rozdělený do 39 oddílů, jejichž základními stavebními kameny jsou zlo, láska, prázdnota, oproštění, vůle, Bůh, ateismus, krása, spravedlnost, smysl života. Formulace se vyznačují přímostí, provázaností, až obsesivní "wittgensteinovskou" metodou, jíž jednotlivá temata zkoumá z ruzných stran. Vybízejí k meditaci. Ve své intimnosti naznačují specifický vývoj, kterým tato autorka židovského původu prošla (od mládí v buržoazním prostředí po práci v továrně a na statku, od marxismu přes příklon k anarchismu až po výrazný obrat ke křesťanství, ale i k hinduismu a dalším věroukám). Její zásadně nedogmatická, otevřená mysl v tomto díle osciluje kolem zásadní otázky spásy: jak uniknout tomu, co nás táhne dolů? Jak prohlásil filosof Gustave Thibon, jemuž Simone Weilová před odjezdem do Anglie, kde roku 1943 zemřela, předala rukopisné poznámky, z nichž poté připravil k prvnímu vydání (1947) dílo s názvem Tíže a milost tak, jak je známe, nejde v této knize "o filosofii, nýbrž o život". Především pak o úvod do díla velké myslitelky 20. století.

Na tuto otázku hledá autor odpověď u Ježíše evangelií. Ukazuje, že vědecký přístup k výkladu Písma nijak neohrožuje tradiční učení církve o Ježíšově božství.Francois Dreyfus, profesor biblické teologie Jeruzalemské biblické školy, ukazuje, že vo výkladu a interpretaci evangelií je možno zachovat věrnost nejen vědecké historicko-kritické metodě, ale i tradici a magisteru církve.