Poviedky, fejtóny

Číta: Jan Vlasák, Viktor Dvořák, Jana Stryková, Růžena Merunková, Daniel Bambas Celkový čas: 5 hodín 11 minút Fascinující vyprávění předávaná podivnými z generace na generaci.Nejoblíbenější příběhy, které z lidové slovesnosti podivných sesbíral Millard Nullings, dobrý přítel Jacoba Portmana, pocházejí z různých částí světa a jsou v nich ukryty tajné vědomosti. Pověsti, legendy a mýty z historie ukazují, že podivní nejprve bez problémů žili v širší komunitě obyčejných lidí, ale postupně byli kvůli svým zvláštním schopnostem a nadáním vytlačováni na okraj společnosti.VAROVÁNÍ: Pokud si příběhy pouštíte nahlas, ujistěte se, že i ostatní posluchači jsou podivní!Od autora bestsellerové série Sirotčinec slečny Peregrinové.

Číta: Michal Pavlata Celkový čas: 1 hodina 53 minút James Herriot napsal sérii knih, ve kterých zvěčnil mnoho komických příhod ze své veterinární praxe. Prvotina mu vyšla až v 50. letech. Pod pseudonymem (James Herriot byl skotský fotbalový brankář) psal kvůli zákonu, který zakazovat veterinářům podobnou reklamu. Jeho knihy byly velice populární nejen ve Velké Británii a USA, ale byly přeloženy do mnoha jazyků a dočkaly se i filmového zpracování a devadesátidílného seriálu, v němž hrál Herriota Christopher Timothy. Jeho knihy byly přeloženy i do češtiny, mezi nejznámější patří To by se zvěrolékaři stát nemělo, Zvěrolékař a psí historky, Zvěrolékař a kočičí historky, Zvěrolékař na blatech nebo Veterinář v chomoutu.

Číta: Lubomír Lipský, Oldřich Musil, Karel Höger, Artuš Kalous, Otýlie Beníšková, Rudolf Deyl, František Kreuzmann, Alena Kreuzmannová, Světla Amortová, Jaroslav Mareš, Josef Vošalík, Karel Kastner, Ilona Hodačová, Jaroslava Vacková Celkový čas: 5 hodín 2 minúty Humoristický román Karla Poláčka patří k těm nejzábavnějším a zároveň nejpřívětivějším dílům české literatury. Potěchu v něm naleznou všichni, nejen příznivci fotbalu, protože v centru dění je úsměvný milostný příběh hlavního hrdiny Emana Habáska a také osudy jeho šéfa pana Načeradce, nadaného rozvětveným příbuzenstvem. Vlídná ironie autorova svědčí o jeho zálibě v židovských anekdotách, v nichž prý byl nepřekonatelným vypravěčem. V této knize dokázal zachytit živý hovorový jazyk postav tak, jako bychom byli přímými svědky rozhovorů, půtek a hašteření mezi manžely, rodiči, příbuznými, ale i fanoušky a návštěvníky fotbalových utkání. Nahrávka slavného románu z edice audiokniha pobaví milovníky fotbalu, dobré pohody i židovských anekdot!

Číta: Josef Abrhám, Viktor Preiss, Zdeněk Svěrák, Bohumil Hrabal, Jiří Menzel Celkový čas: 1 hodina 4 minúty Víte, že se Bohumil Hrabal pomalu, ale jistě stává ve světě největším a nejznámějším českým spisovatelem? Hrabal je jedinečný. Tím, jak psal, i tím, o čem psal. Byl fascinován tajemstvím a skrytou krásou nehezkých míst, všedních věcí a malých lidských osudů. Přes svůj psací stroj horečně hledal způsob, jak přenést své okouzlení na nás. Podroboval při tom češtinu zatěžkávacím zkouškám, zda je tohoto přenosu schopna. Jsem přesvědčen, že ji prověřil dokonale, a nezávidím překladatelům do jiných jazyků jejich těžký úkol. Povídka je dobrý literární útvar. Svou krátkostí nutí autora k hutnosti. Slovo v povídce jako by mělo větší specifickou váhu než v románu. Byl bych rád, kdybyste si na Hrabalových slovech pochutnali stejně jako herci, kteří je pronášejí. Přibalili jsme jednu lahůdku: povídku, kterou čte sám Bohumil Hrabal. Můžu vám spolu s jednou Hrabalovou postavou už jen říci: "Nekupte to..." - Zdeněk SvěrákVýtěžek z této audioknihy jde prospěch Centra Paraple. Jednotlivé povídky načetli Josef Abrhám, Viktor Preiss, Zdeněk Svěrák, Bohumil Hrabal a Jiří Menzel

Číta: Zdeněk Svěrák Celkový čas: 3 hodiny 38 minút Poslední kniha Zdeňka Svěráka sklízí zasloužený čtenářský obdiv. Její zvuková podoba je tedy přirozeným souputníkem literární podoby, zvláště, čte-li ji autor sám. Svěrák se vrací do jedné etapy svého dětství a vypráví zážitky malého městského kluka, přesazeného za války na venkov. Drobná vítězství nad vlastním strachem v partě venkovských dětí jsou zde prožívaná se stejnou intenzitou a radostí, jako následné oslavy nastoleného míru. Obdivuhodné vypravěčské umění, jakoby filmová obrazivost, vtipné a velmi věrohodné situace, to vše strhne čtenáře a posluchače k velkému prožitku. Autor vysvětluje: "Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč." Že tato audiokniha stojí za řeč, tím si můžete být jisti.Že je autor nejlepším interpretem svého díla, dokazuje touto audioknihou Zdeněk Svěrák!Knižní předloha získala ocenění Kosmas Cena čtenářů Magnesia Litera 2014.

Číta: Oldřich Kaiser Celkový čas: 4 hodiny 11 minút Devítidílná povídka v podání Oldřicha Kaisera nás zavede do roku 1947, doby, kdy narůstá strach z likvidace drobných živností a tak je tak snadné nalákat malé obchodníky a řemeslníky na pojištění „Opory ve stáří“. Groteskní příběhy party falešných pojišťováků, kteří nakonec sami naletí…„Slečno Uršulko, my nabízíme lidem iluzi. Penzi. Živnostníci dostanou papír a dají nám za to prachy. A když věří, že to, co jsme jim řekli, je pravda, tak mají šťastnou budoucnost,“ řekl pan Viktor a stříkal očima rovnou do očí dívky s lekníny. „Vy prodáváte naději?“ optala se. „Ano,“ řekl pan Viktor…“ Když v roce 1946 ukončil Bohumil Hrabal základní vojenskou službu u dělostřelců v Soběslavi, nastoupil v září do Živnostenského fondu starobního a invalidního. Pro básníka, silně ovlivněného surrealistickou metodou, pro milovníka filmové grotesky, amerických kovbojek, pro vyznavače míchání vysokého s nízkým, znamenaly výpravy do živnostenských domácností ohňostroje neuvěřitelných situací. Rozsáhlá povídka Bambini di Praga 1947 je textovou koláží „grotesek“ pojišťovacích agentů Opory ve stáří. Je to vlastně spíš osmdesátistránková novela v devíti obrazech. Plná gagů a heců, plná živočišnosti, ale také, jak tomu u Hrabala je pravidelně, prosáklá soucitem, vrcholnou empatií k lidským slabostem. A také nostalgií ke světu, který s rokem 1948 zmizel a už ho nepůjde, bez porušení podstaty látky, vrátit zpátky. Občas se mluví a píše o tom, že Hrabal už české čtenáře nezajímá, že se snad nějak Hrabalem nasytili a že jim stačí tu a tam zhlédnout v televizi některou z filmových adaptací jeho povídek a románů (Bambini di Praga 1947 zfilmoval pod názvem Andělské oči v roce 1993 režisér Dušan Klein, pátou kapitolu novely o amatérském výtvarníkovi - kůžičkáři zpracoval Evald Schorm jako Dům radosti do cyklu filmových povídek Perličky na dně, 1964). Kdykoliv vezme čtenář do ruky jakoukoliv Hrabalovu knihu, nechce se věřit, že by mohl takový autor zevšednět. Stačí jen kdekoliv otevřít: „Neznáte nějakýho řemenáře Landu?“ „Znám, a co mu chcete?“ „Psal nám skrz penzi.“ „Tak už žádnou penzi nebude dělat… Kartářka mu věštila, že nad živnostníkama se stahujou mračna, tak všecko prodává a prachy hned probendí… to je ten, jak tancuje s půllitrem na hlavě.“ Rozjařený chlap v bílé košili vyšel před hospodu a křičel na měsíc, který se vyhoupnul nad střechy: „Kdo máte hlad! Mám doma pečenou husu a kachnu a bažanta. Stačí říct a já pro to hopsnu. U nás blije už i pes!“Tomáš Weiss

2. diel. Číta: Vladimír Kroc Celkový čas: 3 hodiny 38 minút Další nálož čtyřiceti rad, úsměvných fejetonů, které nenásilně člověka vedou k zamyšlení. Pokračování bestselleru Rady pánu Bohu jak vylepšit svět.„Znáte to, jak jednou radit začnete, a někdo vám aspoň trochu naslouchá, nevíte, kdy s tím přestat. Nebylo to ovšem tak, že bych čekal na čtenářskou odezvu a podle toho buď psal dál, nebo ne. Jak užjsem v tom razení byl, a nezdálo se mi, že by se tomu Hospodin nějak zásadně vzpouzel, pokračoval jsem rovnou. Ten tlustý sešit, do kterého jsem psal – ano, opravdu propiskou rukou do sešitu – nebyl přece ještě zaplněn.“ - Aleš PalánDalších čtyřicet fejetonů – nápadů, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani jiným mocným tohoto světa, ale rovnou pánu Bohu.Autor to probral od všedních starostí a nápadů, jako co nás nenaučila autoškola, přes dotaz, kam se ztrácí úsměv až po problém s volbami. Úsměvné poučení, které si poslechnete s chutí a vůbec se nebudete zlobit, že vám někdo nevyžádaně dává rady. Naopak.Tympanum vydalo i předcházející audioknihu Rady pánu Bohu jak vylepšit svět (2020).

1. diel. Číta: Miroslav Táborský Celkový čas: 3 hodiny 28 minút Vtipná sonda do našich chyb a zbytečných strachů od autora bestselleru Raději zešílet v divočině.Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Jenže ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, máš ale na víc.“ I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to.Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani jiným mocným tohoto světa, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, a slabostí, kterými si komplikujeme životy. Někdy přitom stačí i jedna nečekaná událost nebo změna úhlu pohledu, aby nám na světě bylo líp. Úsměvná a přitom hluboká audiokniha v podání Miroslava Táborského je svěží obranou našich každodenních slabostí, u nichž stačí jen kousek, aby dostaly opačné znaménko.

Číta: David Matásek Celkový čas: 7 hodín 26 minút„Batoh na zádech, kulovnici přes rameno a sukovici v ruce, kráčel jsem pralesem.“Neohrožený zálesák, nebýt však jeho psa Vykuka, kdoví, jak by dopadlo jeho setkání s chřestýšem. V jiné povídce zabíjí strach – to když se v džungli zabodne obyčejný trn dozorci Swanovi do zad. Ucítí bodnutí, otočí se a uvidí indiána s bambusovou holí v ruce. Běda, foukačka s hrotem napuštěným prudkým jedem! Nebyla to však domorodá zbraň, tady puklo srdce strachem. Dnes už se nedozvíme, kolik příběhů Batlička na vlastní kůži zažil, kolik jich převzal od lidí, které potkal po cestě, a které si jednoduše vymyslel nebo přibarvil. Ať tak či tak, Batličkovy dobrodružné povídky milují generace čtenářů.„Nemám kde spát, nemám co jíst, mám se báječně.“

Číta: Tereza Boučková Celkový čas: 4 hodiny 16 minút Když se vám chce brečet… můžete se utěšit poslechem třinácti citlivě vypointovaných povídek spisovatelky Terezy Boučkové, které ukážou, že v tom nejste sami a že i na chvíle, které vypadají tragicky, lze později nahlížet s pobaveným odstupem. Odpozorované a odposlouchané příhody ze života, které jsou i dospělého člověka schopné dohnat k pláči či k šílenství, si teď můžete poslechnout přímo v podání autorky.„Autorské čtení“ doma v obýváku Spisovatelčino vlastní podání melancholických příběhů o samotě, ztrátách, rozchodech partnerských i přátelských, komunikačních lapsech i rozklížených ideálech oplývá stejně jako její prózy přímočarostí, úsečností a jemnou ironií. Hromady trablů, nabalujících se všednodenních banalit či řady nespokojených myšlenek líčí netrpělivě, jako by se probírala nákupním seznamem, čímž jen zvyšuje neustálý pocit lehké absurdity. Nenechává tak posluchače (ani čtenáře) na pochybách, že v každé bolístce se skrývá i zrnko humoru, díky které se jí snad později bude možné zasmát. Důsledně artikulované věty umožňují dokonale vyznít každé maličkosti, která získává tíhu olověného závaží. V případě životních křivd a velkých smutků se jí však do hlasu vkrádá naléhavost, která vám bude znít v uších ještě několik dní. Jednotlivé povídky uvozují krátké klavírní předehry podmalované štěbetáním ptáků, kteří jako by připomínali, že tohle všechno se může stát i pod „vašima okny“, ale život jde dál.Šíleně smutné a důvěrně známé Smutek v jejích prózách ovšem není bezbřehý, jeho „šílenost“ totiž spočívá právě v nesmyslnosti, s jakou se aktéři jejích vyprávění dostávají do patových situací vlastní vinou (Do nebe) či náturou (Krásné je žít, Hranice, Olok, Anna, Proč by vstával), nebo jakou je naopak obdaří „nespravedlivý“ krutý osud (Láska, Svatá Hana, Přes most). Ať už jde o rozpad unaveného manželství, alkoholismus, zdánlivě bezdůvodný rozklad letitého přátelství, všudypřítomný hluk ničící prostředí k relaxaci i práci, nezdárné, nenarozené či dokonce zesnulé dítě, malicherné hádky, nesdílené bizarní koníčky, nedostatek smyslu pro humor, osamělost, nenaplněnou lásku - všechno jsou to „modelové“ příběhy, s nimiž jste se setkali, někdy o nich slyšeli, nebo je dokonce zažili. Téměř ve všech také hraje roli zkušenost s minulým režimem, který svým zadušením svobody paradoxně utužoval ryzí mezilidské vztahy, jež se v kapitalistické demokracii rozdrobily v touze jednotlivců urvat si něco pro sebe. Ale nechybí ani naděje, radost z maličkostí, nebo citová opravdovost. „Po Roku kohouta jsem se bála cokoli napsat, protože kniha měla u čtenářů a nakonec i kritiky velký úspěch. A když už to trvalo moc dlouho, napadly mě povídky, které pro mě byly novým žánrem - tak jsem si říkala, že to zkusím a třeba se v nich znovu najdu. Tentokrát jsem se snažila od svého života vzdálit a velmi jsem fabulovala, ale do některých povídek samozřejmě můj osobní pocit pronikl,“ uvedla Tereza Boučková svůj vstup do povídkového formátu. Příznivci jejích knih ale určitě najdou i známá témata týkající se např. nezvedených dětí a vztahů v chatové osadě či na malé vesnici (Rok kohouta), nebo snahy manžela přizpůsobit se své drahé polovičce opanované cyklistikou (Boží a jiná muka).

Číta: Michal Pavlata, Ivan Trojan, Jan Hartl, Jiří Dvořák, Simona Stašová, Naďa Konvalinková, Vladimír Javorský Celkový čas: 57 minút Druhá audiokniha úspěšného českého autora, který se ve svých povídkách navrací do atmosféry protektorátních Čech a meziválečných Sudet, čerpá z autentických vzpomínek dobových protagonistů. Příběh o nečistokrevném vlčákovi, který byl věnován Adolfu Hitlerovi, a jeho osudech na jevišti Druhé světové války, je podobenstvím o odlišnosti, fanatismu a lidské zaslepenosti. Blondi je součástí povídkového cyklu „Gutta Schreibt“, který právě vychází knižně v nakladatelství Novela bohemica.V hlavních rolích uslyšíte Jiřího Dvořáka, Miroslava Táborského, Terezu Bebarovou, Michala Pavlatu a Ivana Trojana v roli německého Vůdce.

Číta: Hynek Čermák, Kristýna Frejová Celkový čas: 2 hodiny 47 minút Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi. "Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej."Ocenění: Nejlepší interpret - Audiokniha roku 2013

Číta: Milan Lasica, Zdeněk Svěrák Celkový čas: 1 hodina 19 minút Slovenský humorista a divadelník Milan Lasica, jehož popularita a sláva započala před desetiletími vtipnými scénami a výstupy ve dvojici s kolegou Julem Satinským, publikoval v letech 2003 až 2009 několik set fejetonů ve slovenských časopisech. Výběr z těch nejlepších vyšel v českém překladu v nakladatelství Listen v roce 2012. Lasicovy fejetony nejen že jsou neobyčejně zábavné, jsou navíc nesmírně moudré, se silným přesahem k nadčasovému zobecnění. V této audioknize jich najdeme 17, jsou uvedeny předmluvou Zdeňka Svěráka, přítele Milana Lasici a jeho humoru. Zvláště oblíbená témata autora jsou manželské vztahy, dále pak současná konkrétní atmosféra ve společnosti, kterou dovádí ve svých úvahách občas ke zkarikované absurdnosti a tím odhalí nesmyslnost řady tzv. závažných afér. Interpretací fejetonů, v nichž se střídá Zdeněk Svěrák s Milanem Lasicou, zvláště vynikne směšnost problémů, jimiž jsme si zvykli se obírat jako stěžejními. Autor je ve svém projevu lehce ironický a lapidární, Zdeněk Svěrák pak souhlasně pobavený. Tyto fejetony lze poslouchat mnohokrát a při každém dalším poslechu v nich objevíte nové a nečekané roviny sdělení.Sedmnáct chytrých a vtipných fejetonů známého slovenského humoristy v autorském čtení spolu se Zdeňkem Svěrákem.Obsah:Předmluva Zdeňka SvěrákaJe nový rokProtože jsem moderní člověkPovím vám příběhŽe prý muži v mém věkuJednou mi přítel řeklKdo ví, jestli s ustájením koníNa změny je potřebaDoslechl jsem seV muzeu je výstava mamutůNikdy, za celých padesát letMimořádně oblíbenouNěkteré vlastnostiTo, že podvedený manželNesplněné snyV roce 1790V zimním obdobíZlodějna se rozmohla

Číta: Rudolf Křesťan Celkový čas: 2 hodiny 26 minút Spisovatel a novinář Rudolf Křesťan bývá označován jako "král fejetonů". Jeho vtipná a úsměvná zamyšlení publikuje již půl století. Dlouhá léta byly jeho krátké literární texty neodmyslitelně spjaty s časopisem Mladý svět, o čtenářském zájmu svědčí i patnáct knižních sbírek a čtvrt milionu prodaných výtisků. V posledních letech Rudolf Křesťan své fejetony sám čte za rozhlasovým mikrofonem. Pro své autorské čtení v nahrávacím studiu si vybral 33 nejúspěšnějších fejetonů ze své dosavadní tvorby. Posluchači na 2CD naleznou výběr ze všech jeho knižních titulů (od prvních knížek "voMyš v 11. patře" a "Slepičí krok" až po novinku "Jsem z toho jelen"). Kresby pro obal 2CD vytvořila jeho žena - akademická malířka Magda Křesťanová.

Číta: Pepa Nos Celkový čas: 25 minút Cestopisné fejetony, plné živelné zvědavosti na svět, vypovídající o zemi kanálů, květin, psů a zajímavých lidí. Osobitá interpretace v podání písničkáře Pepy Nose.

Číta: Jiří Lábus, Svatopluk Beneš Celkový čas: 52 minút Brouci v hlavě, ohryzávači nohou a jiná milá zvířátkaTo, co zakrátko uslyšíte, je zvukový medailon Jiřího Lábuse. Jiří Lábus je známý český herec. Je tedy na místě, abych ho trochu přiblížil. Stačí na to jediná věta: Nic lidského a nelidského mu není cizí. Jeho hlas uslyšíte. K němu si ještě přimyslete vytřeštěné oči v inteligentně zarudlém obličeji - a vizuální vizitka je hotova. To, co mluví, si mohl klidně složit sám, ale není tomu tak. Autory textu jsou Jan Jiráň a Marian Palla. Mariana Pallu osobně neznám. Ale vím, že se narodil ve znamení lva, pije červené víno, živí se jako hudebník a učitel performance, publikuje v časopisech a maluje obrazy hlínou. Zato Jana Jiráně znám zblízka. Je to typ bezmála rokokový, tedy pravý opak Jiřího Lábuse, hraje stále na flétnu a občas též Mozarta. Tomu odpovídá i jeho strach z venkova, ze zvířátek ochočených a neochočených, zejména těch nejmenších. Jeho hlavní zálibou je (vedle hudby a čaje) pěstování rozličných alergií a fobií.Jiří Lábus byl vždycky mým hereckým vzorem. Především tím, jak při hře (na jevišti) nezadržitelně tíhne k rampě a ohrožuje svými slinami i vlastním tělem diváky (v hledišti). Kolegové ho proto obviňují z exhibicionismu, ale já míním, že to má pádnější důvod. Jiří Lábus touží překročit těsný rámec umění a vstoupit přímo do širého života. V duchu známé poučky památného patrona českých divadelníků Josef Kajetána Tyla: "Divadlo je život a jde zas do života". Zdálo by se, že zvukový Lábus připravený o rampu nemá co překračovat. Omyl! Když pozorně posloucháte, nemůže vám nic uniknout, jak herec stále míří ke kraji desky nebo pásky, a co chvíli zaslechnete, jak tuto hranici přesáhne a přestanete ho slyšet. Ale to nevadí - štafetu přebírá hudba, jež svým jazykem beze slov stejně výmluvně vyťukává nepravidelný a neúprosný chod života.Text hraný Jiřím Lábusem má jednu neocenitelnou přednost: zachycuje celý lidský život a při tom je daleko kratší. Hemží se to tam různými malými i milými zvířátky jako jsou ohryzávači nohou, brouk v hlavě, krokodýl, zakopaný pes... Odehrává se to v kanceláři, doma, ve vlaku, na venkově, ale hlavně v představách, vizích, snech. Všude člověka něco trápí, hněte, mrzí, svrbí, pronásleduje. Problémem se stává stejně vlastní tělo (jeho možnosti i jeho nedostatečnost), jako kancelář, práce, kolegové, jádro pudla nebo kulový blesk. Slovem: život je stálý neklid, stálé zmatky, pachtění a toužení, létání i padání. Ale budiž autorům i jejich mluvčímu připsáno k dobru, že v tom nepřetržitém víru nehodlají utonout. Na samém konci náš hrdina Hanuš Hanuš nahmatá na zádech škrábající se (na zádech) Judity dva malé hrbolky těsně pod kůží. Co to je? Křídla?Každý dobrý příběh by měl končit andělem a je-li tento text (Jiráňův, Pallův i můj) poněkud nesouvislý a roztržitý, je to zcela v pořádku. Cesta za andělem není nikdy jednoduchá.Zdeněk HořínekŽe je to právě Zdeněk Zdeněk, kdo mezi našimi jazzmeny věkové kategorie pod pětatřicet představuje tvůrčí osobnost zdaleka nejvšestranějšího rozpětí, bych si troufal tvrdit, i kdyby jeho čtyřvětá symfonie nezdobila tento "hanušovský" projekt. Až zarážející šíři, která Zdeňkův stylový rozpřah charakterizovala dávno před vojnou, zůstal ale invenční klavesista věrný i po pětaosmdesátem, kdy vdechl život nejdřív čtyř-, pak pěti- a nakonec vlastně jen tříčlennému obsazení své skupiny Naima.Jeho profesionální životopis tak vedle existenčně nutných angažmá v Zahradníkově televizním bigbandu a v Bacilech, záhy zpestřilo i leccos z úplně jiných položek: nahrávky s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta ve Friedově "Concertu di Freiberg", šansony na elpíčka Hany Hegerové, čistě akustický svět swingových standardů s Vlastou Průchovou. Není tedy důvod, abychom se cítili nějak zaskočeni, předkládá-li nám svoji symfonickou prvotinu.Ze skladatelova pohledu je výpadem na zcela nový terén, který se však Zdeňkovi s bravurou a invencí podařilo zvládnout nejenom v rovině kompoziční sevřenosti a bohatství melodických nápadů, ale i co do vynálezavé práce s barvami v instrumentacích.Čtyři stěžejní části jeho symfonie, jsou na kompaktu samostatně indexovány lichými číslicemi, takže je lze poslouchat i jako program veskrze hudební. Stojí to za pokus, třebaže partitura, která jinak vznikla v úzké vazbě na příběh, ho reflektuje. Proto onen symbol odtikávajícího času v úvodní, motivicky takříkajíc "americko-ruské" větě, proto kombinace violoncella s flétnou ve zpěvně láskyplném tématu larga, věnováno ve druhé části Juditě, proto latinsky perkusivní scherzo, předznamenávající ve třetí větě odjezd na venkov, a proto závěr, jenž od bachovských varhan vyrůstá v jakousi brahmovsky romantickou gradaci mohutného finále. Někdy, až vám už dialog dvou Hanušových "já" bude důvěrně znám, si dopřejte luxus onoho experimentu.Třeba vás osloví v trošičku jiné rovině. A možná, že po něm taky přijmete názor, který jako by tahle deska mimoděk rovněž ztělesňovala: že totiž všechna ta aprioristická škatulkaření působí jako holá nejapnost. V muzice, v kumštu a snad i v životě vůbec...Vojtěch Hueber

Číta: Miroslav Horníček, Jan Werich Celkový čas: 1 hodina 11 minút Ze svého působení v redakci časopisu Svět zvířat vytěžil Jaroslav Hašek několik povídek, v nichž hlavními hrdiny jsou ježek, slepice, nebo jezevčík. Na osudu svých zvířecích hrdinů v absurdní komické nadsázce ukazuje Hašek vtipně a s lehkostí směšnost lidských vlastností, jako je žárlivost, nadutost, nebo naivita. Na počátku 50. let načetl Haškovy povídky Jan Werich. Z archivu Supraphonuvycházejí nyní tyto bajky jako objevený zvukový poklad. Jsou doplněny řadou Werichových dosud neznámých anekdot, které také čekaly na své zveřejnění přes půl století. Výběr pak završuje série Werichových anekdot židovských, již naopak proslulých a posluchači oblíbených. Ojedinělé interpretační mistrovství a humor vypravěče bude lahůdkou nejen pro sběratele a milovníky díla Jaroslava Haška a Jana Wericha! Obsah:Manželská nevěra O neslušném ježkovi O slepičce idealistce (Slepice idealistka) Příhoda vojáka Svobody a jezevčíka Čora Tři hádanky Máta peprná Anekdota Reklama na výherní knižní poukázky Anekdoty a vůbec... Některý den (Some Of These Days)

Číta: Vlastimil Brodský Celkový čas: 1 hodina 6 minút Komentář k původnímu LP 1218 0446 z roku 1980:Já jsem Otík, řekl prostě, když jsme se poprvé potkali na půdě sportovní redakce rozhlasu někdy v padesátých létech, a podíval se na mne zvědavýma očima, pohledem, který prozrazoval člověka bezelstného, pevného. Jaký vlastně je, jaký doopravdy bude, ptal jsem se sám sebe, protože jsem vždycky spokojenější, když lidi ze svého blízkého okolí dobře znám.Měli jsme tehdy v rozhlase fotbalovou jedenáctku a Otík toužil stát se jejím hráčem. Po prvním utkání, ve kterém nastoupil, mu někdo v kabině řekl, že by nebylo na škodu, kdyby také občas do míče trkl hlavou. V příštím zápase dal Otík sedm gólů, z toho pět hlavou. Když jsme se vraceli z utkání, postěžoval si, jak ho hlava bolí, ale zářil štěstím, že to dokázal.Jednoho krásného dne mi povídá: ožením se. Bylo to poněkud překvapující. Nikde žádný náznak a najednou svatba. Vezmu si Věru. Další překvapení. Všechno jsem promyslel. Lidé kolem to nebrali vážně. Ale Otík nemluvil nikdy do větru. Později se přiznával častokrát k tomu, že nikdy nedokáže dost docenit význam toho rodinného zázemí. Bylo to šťastné manželství.Na soustředění před spartakiádou na Roztěži jsme hráli po večerech turnaj ve stolním tenisu. Narazili jsme na sebe s Otíkem už ve druhém kole. Hrál, i když zrovna často pálku v ruce nemíval. Zdálo se mi, že ho snadno porazím, protože v prvním setu udělal sotva deset míčků. Druhý jsem "pustil", ale ve třetím jsem se už nechytil a Otík svou houževnatostí vydřel vítězství. Neumím to jako ty, řekl mi po zápase, ale nemám rád, když mě někdo podceňuje.Být členem rozhlasové sportovní redakce znamená mluvit na mikrofon. Chtěli to i po Otíkovi. Pilně jezdil s magnetofonem na starou Štvanici a zkoušel při hokejových utkáních reportérské řemeslo. Jak byl vytrvalý a cílevědomý, tak byl i kritický a sebekritický. Jednou povídá: tohle není pro mne, já budu raději psát. Třeba jednou něco dokážu.Při přípravě na spartakiádu na dobříšském zámku psal Otík ve volných chvílích bajku o našich a sovětských hokejistech. Psal ji den ze dne, vždy se s námi večer dělil o to, co vymyslel, dal si říct, upravoval a opravoval, škrtal a přepisoval. Bajku psal celý týden, na konci měla pouhých dvacet řádek, ale co slovo, to perlička, co věta, to hluboká myšlenka.Potom odešelz rozhlasu a začal psát. Jako prostý, zásadový, přímý a bezelstný kluk, jehož myšlenky přežily příliš krátký životní běh, který naplnil pilnou a houževnatou prací.A protože to dokázal, je stále mezi námi.Ota Pavel byl uhranut atletikou, hokejem a fotbalem, a také rybami a tatínkem. První knížka o tatínkovi a rybách vyšla roku 1971, takřka na sklonku autorova života -a znamenala literární objev let sedmdesátých. Mimo, vlastně na okraji hlavního proudu české literatury vzniklo dílko srovnatelné a leckdy převyšující jeho vrcholy. Čím Smrt krásných srnců a následující Jak jsem potkal ryby (1947) tolik zaujaly? Svým poláčkovskos-hrabalovským, lidově inspirovaným humorem, který má u nás tradici, ale nemnohé představitele? Svou bizarností, určitou výlučností námětů? Jistě tím i oním; čteme-li však tyto křehké příběhy pozorně, zjistíme, že Pavel nepíše ani tak o kaprech, štikách a úhořích či výjimečném, sympatickém jedinci, jakým jeho tatínek beze sporu byl, ale o nás všech, nebo lépe - téměř všech. O našich nadějích a zklamáních, malých radostech a velkých smutcích a naopak, o našich vítězstvích i našich prohrách. A poznáme, že tak činí s lehkostí, s jakou talentovaný a všestranně připravený skokan zdolává tu nejvyšší laťku či útočník střílí rozhodující gól. Tyhle věty by asi Otu Pavla zaskočily, protože by mu připadaly moc vznešené a on tvořil souvětí obyčejná, neefektní a také proto vždycky autenticky klidná. A všimněme si - Pavlova vyprávění nikdy nejsou mimo kontexty společenské. Tak třeba druhá povídka na této desce, příběh o největším zápase kladenského "fotbalového bombardéra" Kloce, totiž zápase o vlastní život, se odvíjí v atmosféře zbývajících válečných a prvních mírových dnů. Nebo povídka úvodní - velikost osudu Aloise Hudce roste na pozadí pohnutých událostí našich novodobých dějin. A koneckonců i z povídání "jen" o nočním lovu úhořů vycítíte v jakém čase se ta báječná rybářská nocs tatínkem odehrála...Vlastimil Brodský (uhranut divadlem i filmem) umí navodit důvěrnou atmosféru; máte pocit, jako by vám vyprávěl u vás doma, ve vašem pokoji. Jeho projev je přirozený, cudnýa pokorný. Je to první setkání Brodského-interpreta s jeho milým autorem na tak velké ploše. Myslím, že je to setkání šťastné. A nejen proto, že spisovatelův svět je herci tolik blízký; že Brodský dobře zná jeho reálie, že provozoval (a dosud má rád) sport, že prožil válku, zkrátka, že tento svět je příbuzný jeho uměleckému vidění a cítění. Je tu však cosi důležitějšího, co spojuje herce se spisovatelem. Totiž: podobně jako Pavlovy povídky i Brodského herectví vyzařuje hluboké člověčenství. Takové herectví pak má tu moc vtisknout velikost i věcem na první pohled běžným avšedním a věcí veliké sdělit tou cestou pravdy. Vždyť si poslechněme, jak Brodský vypráví příběh Aloise Hudce. Jak i jeho tragické pasáže dovece "přečíst" obyčejně. Zcela mu věříte, anijediné slovo, ani to nejcitovější, které by jiného interpreta možná svedlo k sentimentu, nezní falešně. Neobyčejná obyčejnost, nesentimentální citovost. Ostatně, co jiného prosvětluje příběhy Oty Pavla?Jan KolářNejvroucnější touhy a sny otců obvykle přecházejí z generace na generaci. Náš otec, Ota Pavel, se nestal světovým hráčem jak si přál - a jak si to přál hlavně jeho tatínek. Asiměl smůlu. A tak i já a moji dva starší bratří jsme byli předurčeni k dosažení nejvyšších sportovních vavřínů. Co se nepodařilo otci, určitě se podaří nám. Už proto, že jsme na to byli tři. Jan, Petr, Jirka.V tátovi jsme měli obětavého trenéra. Naučil nás plavat, hrát hokej, fotbal. Cyklistiku miloval a obdivoval. Chtěl nám jít příkladem a tak se vydal na kole z Vinohrad doRadotína. Oblékl si bílé pumpky, žluté tričko, přes záda přehodil taštičku s nápisem "Puma". Nasadil si velké tmavé brýle proti oslnění - sluncem a vlastním sportovním výkonem. Před startem ho máma fotografovala ze všech stran - na kole, vedle kola - jako se fotografují velké hvězdy před velkým zápasem. Pak táta vyrazil na trasu Vinohrady - Radotím u Prahy - Vinohrady. Tamto šlo z kopce, to bylo fajn. Ale zpátky už na kole nedojel. Kopec od Jiráskova mostu na Vinohrady byl v opačném sklonu a tak to došel raději pěšky. A bez krásných tmavých brýlí, protože pršelo. I tak to byl nádherný sportovní výkon.Pro cyklistické vavříny b yl určen nejstarší z nás - Jan. Že z něj nebude světový hráč ledního hokeje, to bylo našemu tátovi jasné. Nebyl to ten správný typ. Spíš atlet. Začal tedy s atletikou. A trénoval v Riegrových sadech. A tvrdě - domníval se táta. Kolikrát byl Jan na tréninku, to dnes už nikdo neví. Pokud tam vůbec byl, schovával se přikrčený za křovím, lemujícím škvárový ovál, aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel běhat a aby nemusel prohrávat. A pak se stal cyklistou. Táta koupil kolo a Jana přihlásil do toho nejslavnějšího pražského klubu, který zářil úspěchy a slavnými jmény. Mezi ně se mělo zařadit i jméno Janovo. Ale nedošlo k tomu, protože kolo nebylo patrně to nejlepší a trenér taky ne. Táta tedy koupil kolo nové, to nejlepší, jaké byl schopen sehnat. Trenér (když teď měl Jan tak krásné kolo) byl najednou úplně zbytečný. A tak bratr Jan trénoval sám, bez rádců. Dost pravidelně rozbíjel sebe i své závodní kolo na svých tréninkových trasách a neustálé montáže, demontáže, centrování a mazání mu zabraly mnohem více času než sportovní výkon. Když mu kolo jezdilo, soupeřils ním na silnicích s projíždějícími motorovými vozidly a dost často vyhrával. Pak mu to kolo někdo ukradl a to byla velká škoda pro naši cyklistiku a velká rána pro našeho tátu. Jan pakvyměnil řidítka závodního kola za volant sanitky.Mezitím začal se sportem Petr. To byl správný hokejový typ. Hokej měl rád, ale ještě raději spal. A protože se trénovalo od šesti ráno, zvítězila nad ledovou plochou teplá peřina. Pak začal se závodním plaváním. Pravidelně odcházel z domova na trénink. Po návratu, vyčerpaný, rozvěšoval plavky a ručník na šňůru v koupelně. Za čas se táta šel přeptat, kdy už konečně ten náš Petr pojede reprezentovat na olympiádu. Prasklo to všechno najednou - na trénink nechodil a vlasy i plavky si namáčel v požární nádrži... V době stříbrného úspěchu našich fotbalistů v Chile se stal fotbalovým brankářem. To mu šlo. Dodnes se chlubí, že jednou hrál spolu s Panenkou ve stejném mužstvu. Že by se Panenka chlubil, že hrál s mýmbratrem Petrem, to jsem zatím neslyšel. Jednou hrál Petr na Vyšehradě. Pršelo. Těsně před koncem chytil brácha desítku a útočník, co ji kopal, ho ze vzteku kopnul do břicha. Brácha si namočil ruku do bláta, ve kterém ležel a pěkně mu ji plácl. Po zápase pak celé jeho mužstvo prchalo před soupeřem od Vyšehradu k Neumětelům. Můj bratr byl nejpomalejší. Když ho dostihli a zbili,přestal s fotbalem. To mu bylo patnáct. A aby se příště uměl rvát, začal boxovat. Když ho znovu zbili, přestal i s boxem. Za pětatřicet korun si koupil šavli a začal šermovat. Když si málem propíchl krk, začal studovat medicinu. Tam bylo toho sportu méně, snad proto dostudoval. Byl jsem teď poslední tátovou nadějí, světovým hráčem hokeje tedy budu já. Táta mi pořidil na míruručně šité boty s bruslemi a já začal. Měl jsem nejlepší hokejku "Vítěz speciál". A postavu, za kterou by se žádný bek nemusel stydět. Po půl roce jsem z ručně šitých bot vyrostla taky se s hokejem rozloučil. Krásné botičky dostal kamarád s menšíma nohama a většími vlohami. Rychlostí dostihového koně jsem pak proběhl tělocvičnami a hřišti, kde se hrála házená, košíková,volejbal... Házená se mi zdála přiliš tvrdá. Na košikovou jsem nebyl dost velký - měl jsem přeci postavu hokejovího beka. U volejbalu mi zase vadilo. že hřiště je příliš malé. Judo! Konečně ten pravý sport! Ale když jsem vyměnil kimono za desku Boba Dylana, přestal jsem i s judem. A tak se ani jeden z nás tím světovým hráčem nestal. Právě proto, že jsme měli všechny předpoklady a možnosti, jaké neměl náš táta.Nejvíce jsem se tatínkovu snu o světově slávě naší rodiny přiblížil přece jen já, nejmladší.- Působím totiž v tom světově slavném hokejovém klubu, v Dukle Jihlava - jako kuchař.Jiří Pavel

Číta: Martin Štěpánek, Blanka Bohdanová, Bohuš Záhorský, Jana Hlaváčová, Miroslav Doležal, Libuše Havelková, Čestmír Řanda, Josef Kemr, Ladislav Pešek, Josef Velda, Milan Mach, František Krahulík, Miloš Nesvadba, Jarmila Orlová, Jaroslava Tvrzníková, Vladimír Leraus, Lída Engelová, Blažena Holišová, Gabriela Preissová, Iva Šašková, Martin Kubala, Pavel Bešík, Petra Kroftová, Václav Švorc, Miroslav Chorvát, Milan Nosál, Vladimír Pospíšil, Bohuslav Čáp Celkový čas: 2 hodiny 4 minúty 21. listopadu 1847 se ve Stavovském divadle v Praze poprvé hrála dramatická báchorka Strakonický dudák Josefa Kajetána Tyla (*4. února 1808). Podle literárních kritiků hra, která "...natrvalo ovlivnila český divadelní repertoár a většinou byla přijímána jako umělecká výpověď o nás samých, o našem národním charakteru..."Báchorka vypráví příběh o dudákovi Švandovi, synovi lesní žínky Rosavy, která pro něj vyprosila čarovnou moc jeho dud. Švanda má rád Dorotku, ale jako nápadník je odmítán Dorotčiným tatínkem pro svoji chudobu. Švanda se furiantsky vydává do světa, aby si hrou na dudy vydělal zlaťáky a mohl si vzít Dorotku za ženu - a tak jsou proti sobě postaveny takové hodnoty jako je láska a peníze. Švanda je na své cestě světem, provázen svým přítelem šumařem Kalafunou, ale také vykukem Vocilkou, nejprve okouzlen všemi možnými marnostmi světa a hlavně mocí peněz, zapomíná na domov a lásku, kvůli které se do světa vydal, ba ji v jeden čas izapírá...Dalším vývojem příběhu však Švanda poznává, že peníze nejsou důležité, že důležitá je láska Dorotčina i oddaná mateřská láska víly Rosavy a také přátelství šumaře Kalafuny.

Číta: Táňa Vilhelmová Celkový čas: 3 hodiny 5 minút Mladá, krásná dívka se seznámí s nejslavnějším českým zpěvákem Karlem Gottem při jednom z jeho koncertů v Brně. Odjede za ním do Prahy a prožije řadu let po jeho boku. Současně, kromě niterného poznání zákulisí českého showbyznysu a světa modelingu, studuje na FAMU scenáristiku. Martina, inteligentní a půvabná bytost, citlivě reaguje na všechny vnější podněty tak zářivého a vzrušujícího světa, který se jí postupně hroutí před očima a z jejích představ o krásném životě s panem Božským zůstávají trosky. Aby se znovu postavila na vlastní nohy, odjede za sestrou do USA, kde seživí jako uklízečka a zároveň dopisuje svou diplomovou práci. Při jejím dokončování se setká s režisérem Milošem Formanem, dalším osudovým mužem svého života. Na opačném konci světa začíná žít druhou etapu výjimečného života, dovršeného šťastným narozením vytoužených dětí.Svůj mimořádný osud vypráví Martina Formanová nesmírně upřímně k sobě a se sympatickým nadhledem a humorem, jakoby lehce apřirozeně, zároveň ohleduplně ke všem aktérům tak atraktivního světa. Cítíme, že Martina Formanová nic nepřizpůsobuje svým spisovatelským ambicím, přičemž pravdivost její zpovědi je fascinující. TatianaVilhelmová má v mnohém s Martinou Formanovou společné. Obě jsou nevšední ženy, jež dosáhly společenských vrcholů kombinací vlastního přičinění i šťastným řízením osudu. Zajímavě zastřený hlas TatianyVilhelmové a její silný prožitek vyprávěného příběhu vytvořily dokonalou harmonii mezi autorkou a interpretkou. Knižní besteller nyní v audiopodobě!

Číta: Zdeněk Svěrák Celkový čas: 44 minút Příběh o tatínkovi Šímovi, který si vymýšlí pohádky svým dětem - Petříkovi a Petrušce, napsal Zdeněk Svěrák v roce 1979. Od té doby vyšly pohádky v literární podobě a zároveň je Zdeněk Svěrák namluvil do podoby zvukové. S hudbou Petra Skoumala tak vznikla půvabná nahrávka, která nese všechny rysy Svěrákova humoru a zároveň neztrácí nic z tajemného pohádkového světa. Pohádky jsou to ovšem neotřelé, zvláštní a legrační. Pobaví nejen děti, ale i ty dospělé, kteří mají Zdeňka Svěráka rádi. Zkrátka pohádky pro chytré děti!

Číta: Jiří Adamíra, Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský, Josef Kemr Celkový čas: 1 hodina 10 minút Sochař, řezbář, spisovatel Vladimír Preclík (*23. května 1929) zemřel 3. dubna 2008. Napsal 20 knih a mezi nimi i knižní předlohu naší nahrávky.Vyprávění o kamenech, na které občas narazíme přinašich vycházkách a nevíme, proč tam jsou, co znamenají - smírčí kříže.Smírčí kříže jsou staré kamenné objekty roztroušené v Čechách a na Moravě v místech, kde došlo v dřívějších dobách k vraždě. Podle tradice bylo povinností pachatele vystavět na místě zločinu kříž jako symbol pokání a konečného smíření....V naší nahrávce z roku 1992 uslyšíte Radovana Lukavského, Josefa Kemra a Rudolfa Hrušínského

Číta: Luděk Munzar Celkový čas: 47 minút Jde o poemu, o příběh, který básník František Hrubín vyprávěl na prázdninové cestě do Florencie dvěma svým přátelům, který prožíval jako chlapec v lešanském ráji svého dětství. Příběh, v němž láska a smrt hrály jednu z nekonečné řady svých partií o lidské osudy. V sázce byly životy studenta Vojty a mladého děvčete od kolotoče Teriny, k němuž chlapec zahořel láskou. Náhlá smrt dědečka, o kterého se Vojta stará, zamíchá karty zcela jinak právě ten večer, kdy jsou s Terinou smluveni na společném útěku "někam". O pointu zdánlivě prostého příběhu se však postará setkání někdejších soků v lásce. Studenta je básnická povídka. Křídlovka je trumpeta, ta zde symbolizuje život (hraje na svatbách, křtinách) i smrt (hraje na pohřbech).

Číta: Jiří Krampol, Uršula Kluková Celkový čas: 1 hodina Po Jiřím Grossmannovi se stal hereckým i autorským partnerem Miloslava Šimka Jiří Krampol. Napsali a hráli spolu řadu úspěšných skečů, scének a povídek. Souborně vyšly v roce 2001 v knížce Mario Surio v Čechách aneb Jedeme do Evropy. Pět povídek vám nabízí tento titul. Vedle Jiřího Krampola dvě z nich čte Uršula Kluková, která byla dámskou hvězdou Šimkova hereckého souboru. Její "dopisy Sally" reagují na svého času populární rubriku časopisu Mladý svět, v níž fiktivní Sally odpovídala na dopisy čtenářů (převažovaly dívky) a radila jim v jejich milostných problémech. Nabízené album potěší jistě nejen ctitele Šimkova tvůrčího odkazu, ale i milovníky dobrého humoru bez rozdílu generací!Obsah: 1. Jak jsem cestoval 2. První dopis Sally 3. Jak chtěl otec získat velblouda 4. Druhý dopis Sally 5. Jak jsem si zkazil život 6. Jak jsem prodával kapry

Číta: Miroslav Horníček Celkový čas: 1 hodina 56 minút Anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome si od svých 21 let psal eseje a krátké humoristické příběhy, které shrnul v roce 1889 do knihy Tři muži ve člunu o cestě několika přátel, plujících po Temži a bavících sebe navzájem nejrůznějšími historkami ze života. Milionů prodaných výtisků se dočkalo nejen toto vydání, ale i pokračování z roku 1900 a nazvané Tři muži na toulkách. Miroslav Horníček v úvodu četby vzpomíná na citace celých kapitol těchto knih zpaměti vždy, když mu bylo dobře s přáteli, stejnými nadšenci Jeromova díla jako on sám. S požitkem labužníka se pak Horníček noří do vyprávění, které tak důvěrně zná a miluje a stejně jako miliony dalších obdivovatelů tohoto díla je potřebuje znovu a znovu slyšet či říkat, neboť jsou osvěžující potravou pro jeho duši.Náš výběr se soustředil na jednotlivé krátké humoristické příběhy, dnes již legendární (Výhody sýra coby spolucestujícího, Jak postarší hlava rodiny věší obraz, Bujará sebedůvěra správkaře velocipedů, Bludiště v Hampton Courtu, Jak Harris zpívá kuplety, Nesnáze hudebníků amatérů,...). Přitažlivost a síla historek, považovaných za extrakt tzv. anglického humoru, nespočívá ani tolik v pointě, jako ve způsobu, jímž se autor na děje, které se nakonec mohou přihodit každému z nás, dívá, upozorňuje na jejich směšnost a učí nás v nich také vidět zdroj nevyčerpatelné zábavy. Zvukovou kulisou vyprávění jsou dobové ragtimy a variace Benjamina Brittena.Neodolatelné spojení Miroslava Horníčka, anglického humoru a světoznámého románu!

Číta: Ondřej Vetchý, Ivan Hlas Celkový čas: 2 hodiny 24 minút Před dvěma lety vydal Ivan Hlas, legendární "drsný představitel romantických písní", literární prvotinu Za barevným sklem. Podtitul knihy, který zní Putování stříbrné lžičky, malé myšky a uzlu na kapesníku evokuje křehký závan mysli, rozpomínající se na sled dějů v plynoucím čase. Většina se odehrává na hanspaulském Kopci, v dejvické Rokli, šáreckém údolí a ve starých Dejvicích. Jsouto vzpomínky na dětské lásky, přátelství v partě, na přelomové rozhodující zážitky i na lidi, kteří významně ovlivnili další autorovy osudy. V hospodách Na Staré faře a u Tyšerů, známé pod jménem Houtyš, budeme svědky počátků amatérských kapel, jež se vyvinuly ve známá muzikantská seskupení. Autorovy prožitky srpna 1968 i následné normalizační události jsou autentickým záznamem malých dramat na pozadí velkých převratů. V četbě se střídají Ivan Hlas s Ondřejem Vetchým. Oba pojí dlouholeté přátelství. Kytarové předěly tvoří mezníky jednotlivých rovin vyprávění a písně pak dotvoří silnýemotivní zážitek z poslechu této jedinečné audioknihy.Příběh dospívání výrazného umělce, zasazený do kouzelné atmosféry starých Dejvic a Hanspaulky!

Trilogie úterý, Moje rodina. Číta: Ivan Mládek, Petr Kaňkovský Celkový čas: 1 hodina 47 minút Ivan Mládek, hudebník, zpěvák, textař a malíř amatér, je také autorem několika vyprávění z vlastního života. Tak jako v malířství je Mládek fascinován vlastním objevem zákonu obrácené perspektivy, kdy věci blízké jsou malinké a vzdálené obrovské, tak i ve vyprávění se zaměřuje na detailní popisy jednotlivých členů rodiny a podrobná líčení vlastních každodenních úkonů s úpornou potřebou zachytit každou maličkost. Popírá tak jakoby zákony příběhu a s nutkavým puntičkářstvím popisuje například své probuzení, ranní toaletu, oblékání, cestu k tramvaji, jízdu tramvají i snídani v mléčné jídelně. Jeho formalistické objevy jsou nečekané a v kombinaci se smrtelně klidným projevem autora vytvářejí komické situace, jež jsou zdrojem osvobozujícího humoru. Na našich nahrávkách je Ivan Mládek ještě opravdu mladý tělem i duchem. Kompilace nejlepších humorných příběhů ze života Ivana Mládka!

Číta: Eduard Cupák, Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar, František Nepil Celkový čas: 43 minút Audiokniha obsahuje rozhlasové vsuvky, fejetony a povídky, jejichž autorem i interpretem je František Nepil, dále účinkují Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar a Eduard Cupák.

Číta: Jitka Molavcová, Jiří Suchý Celkový čas: 1 hodina 15 minút Umělecký rozmach Jiřího Suchého je porovnatelný s renesančními mistry - grafik, scénograf, kostýmní návrhář, textař, hudebník, dramatik, prozaik, básník, zpěvák, herec, režisér, ředitel…Audiokniha jeho povídek patří tedy k oné řadě publikovaných Suchého prací, čítající 70 knih, 125 her, 80 desek… V roce 1966 vydal Jiří Suchý soubor Sto povídek aneb nesplněný plán. Tento celek soustavně lety doplňoval. V našem výběru jsou povídky obsažené v tomto po desetiletí doplňovaném kompletu, známé i některé zcela nové. Úvodní povídka Nahá dokonale demonstruje Suchého metodu práce s příběhem.Groteskní situace, vyprávěná lehce, nádherným jazykem s lapidárním humorem a nečekanou pointou. Vypravěč, sám autor, je občas jakoby uhranut vlastním nápadem a spolu s námi napjatě očekává rozuzlení zápletky. Výběr obsahuje 8 povídek. Poslední z nich, nazvanou Střela, svěřil své kolegyni a mnohaleté umělecké partnerce Jitce Molavcové. Na malé ploše 3 minut rozehraje autor i interpretka velkolepé drama se šťastným koncem. Výběr z groteskních povídek Jiřího Suchého, v nichž si znovu můžeme ověřit genialitu jejich tvůrce i interpreta!

Číta: Jiří Lábus, Michal Viewegh Celkový čas: 1 hodina 7 minút Mladý Michal Viewegh vydal po svém zdařilém debutu Názory na vraždu a úspěšném románu Báječná léta pod psa v roce 1993 svou třetí knihu Nápady laskavého čtenáře - "soubor rozverně nactiutrhačných literárních parodií". Zkusil si, jak píší autoři Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Zdeněk Svěrák, Ernest Hemingway, Nikos Kazantzakis, Erich Segal a Raymond Moody. Vieweghovi se v úsporných komických povídkách podařilo satirickou zkratkou upozornit na podstatu stylu jednotlivých parodovaných literátů. Navíc je schopný sebeironie, paroduje také sebe samého v poslední povídce, kterou proto sám načetl. Ostatní originálně absurdní minipříběhy interpretuje sečtělý Jiří Lábus. Pavel Tigrid nazval Viewegha "rozeným humoristou". V naší nahrávce se setkali humoristé dva, interpret s autorem.Slavný spisovatel paroduje slavné spisovatele!

hlava 3. Číta: Radovan Lukavský Celkový čas: 49 minút Digitální podoba nahrávky Supraphonu z března 1962 v interpretaci Radovana Lukavského († 10. března 2008) a vydané na LP v roce 1971.

Číta: Jaroslava Adamová Celkový čas: 44 minút Slavná jednoaktovka, napsaná Jeanem Cocteau pro jednoho herce, je příběhem ženy, která se nemůže vyrovnat s rozpadem milostného vztahu. Během několika telefonických rozhovorů s milovaným mužem se snaží odvrátit jejich rozchod. V nahrávce uslyšíte nepřekonatelnou Jaroslavu Adamovou

Číta: Petr Nárožný Celkový čas: 53 minút Rudolf Křesťan je nazýván "ikonou české fejetonistiky". Ve svých fejetonech se vždy zabývá všedními, každodenními událostmi, jeho postřehy jsou ale velmi netradiční a leckdy přichází s netypickými závěry. Křesťanovy fejetony jsou chytré, nadčasové, plné nadsázky a laskavého humoru.K jeho významnému životnímu výročí (* 14. března 1943) jsme nachystali digitální podobu jeho fejetonů "Ktabuli půjde...", které u Supraphonu natočil v roce 1988 Petr Nárožný

Číta: Karel Höger Celkový čas: 1 hodina 20 minút Audiokniha Kosmas - obsahuje vyprávění o Kosmovi z pera Vladislava Vančury. Umělecký přednes - Karel Höger. Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975:"Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem...Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého.Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech.Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu.Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého.Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy.Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. Vladimír Justl.

Číta: Jiří Ornest, Michal Pavlata, Dana Černá, Arnošt Goldflam, Ivan Wernisch, Hana Seidlová Celkový čas: 1 hodina 17 minút V červnu příštího roku oslaví sedmdesátiny jeden z nejčtenějších a nejpřekládanějších českých básníků, Ivan Wernisch. K básníkovu jubileu vznikla podle jeho předposlední sbírky tato nahrávka v interpretaci nejen řady skvělých herců, ale i autora samotného. Název vysvětluje tento sen: Je ráno, připlouvají kominické lodě. Přistávají u městských mol, vyskakují z nich malí čilí kominíci a rozbíhajíse po domech. Nad kominickou lodí se třepetají bílé praporky a motor v podpalubí dělá puf, puf, puf... To už seděje dávno. A nejen Jarmil, všichni chlapečkové v tom městě touží svézti se kominickou lodí...V doprovodném textu ke knižnímu vydání píše Milan Ohnisko: "Tyto obtížně definovatelné quasipovídky, parodie na brakovou literaturu či drsné burlesky jako v pokřiveném zrcadle odrážejí svět "spodiny" - ale on je to ve skutečnosti právě že svět náš..." Zvuková verze podivuhodných, na malé ploše zkomprimovaných básnických příběhů!

Číta: Karel Höger Celkový čas: 52 minút Nahrávka vycházející z knih Pavla Eisnera o češtině a jejích krásách Chrám i tvrz a Čeština poklepem a poslechem v citlivém přednesu Karla Högera je jednou z perel supraphonského archivu.Kratší eseje, fejetony i několikařádkové glosy jsou výběrem toho nejzajímavějšího z Eisnerova díla, jsou ve své podstatě radami Čechům, jak se přiučit češtině a jak v ní objevovat krásu našeho jazyka.

Číta: Jiří Štěpnička, Jiří Zapletal Celkový čas: 1 hodina 18 minút Výbor strašidelných povídek čerpá z textů anglických a amerických autorů 19. století, kdy vzniklo nejvíc skvělých fantastických a hrůzostrašných příběhů. Pro zvukovou verzi byly vybrány ty povídky, jejichž působení je umocněno tajemnými šelesty, skřípěním, vzlykáním, jekotem, šumem a dramatickou hudbou. Napínavé příběhy nepochybují o existenci duchů a světě záhrobí. Nebojte se bát se!

Číta: Karel Roden, Oskar Petr Celkový čas: 2 hodiny 13 minút Jeden z nejvýznamnějších režisérů tzv. české nové filmové vlny, tvůrce filmů jako jsou Démanty noci, Zpráva o slavnosti a hostech či Mučedníci lásky, sepsal zážitky svého mimořádně podivuhodného života v knize Nepodávej ruku číšníkovi, vydané nakladatelstvím Torst v roce 2011. Osm stěžejních příběhů z několika důležitých etap umělcova života načetl Karel Roden v režii autora, který je též duchovním otcem doprovodné písně, zpívané a hrané v této audioknize Oskarem Petrem. Píseň, jakož i režisérovy zážitky, jsou staré již několik desetiletí, ale lety získávají jakoby ještě víc na ceně.Úvodní a zároveň titulní povídka je vzpomínkou na šviháka Jiřího Štaidla. Vysvětluje okolnosti jeho smrti, stejně jako povídka, objasňující záhadné úmrtí Jiřího Šlitra.V dalším příběhu se autor vrací do roku 1968, nejprve na festival v Cannes, kde v době pařížského jara došlo k revolučnímu zvratu, který osudově zasáhl do následujícího tvůrčího života umělce. Povídka z prvního dne srpnové okupace Československa vysvětluje vznik slavného dokumentu. Tehdy Jan Němec natočil Oratorium pro Prahu, pravdivou zprávu o chování ruských vojsk a českých civilistů a dobrodružně film převážel přes hranice. Milovník krásných žen Jan Němec také vzpomíná na soužití se slavnou zpěvačkou, když vypráví o tom, jak střílel do okna této milované ženy. Závěrečný příběh z amerického období patnáctiletého exilu uzavírá symbolicky dramatické životní osudy tohoto originálního umělce.Pro Karla Rodena, třebaže je tato nahrávka jeho první zkušeností s audioknihou, jde o další příležitost předvést hlasové mistrovství při práci s textem a jeho významy.Karel Roden čte vyprávění o životních zvratech neklidného života slavného filmaře!

Číta: Svatopluk Beneš Celkový čas: 53 minút Pro sváteční zahálku...Jeden z nejpopulárnějších humoristů evropské literatury, Jerome Klapka Jerome, známý autor Tří mužů ve člunu byl ve svém osobním životě velký milovník lenošení. I svůj měsíčník nazval "Lenoch". Ve sbírce humoristických esejů Myšlenky lenivého člověka (vydané 1988) vlídně a s typickým ironickým anglickým vtipem uvažuje o jevech tak příznačných pro klidnou a příjemnou zahálku: o počasí, o kočkách a psech, o marnivosti a ješitných lidech, o podivuhodných zákrutinách paměti, o lenošení. Jeho zkušenosti a úvahy jsou však, i přes velkou časovou vzdálenost, stále platné, zajímavé a pozoruhodné. Svatopluk Beneš, herec s noblesou gentlemana, je ideálním tlumočníkem názorů tohoto anglického přívětivého ironika. Přívětivý anglický humor v podání českého gentlemana

Kniha Medzi dobrom a zlom šachového veľmajstra a autora bestselleru Sila rozumu v bláznivej dobe prináša 16 etických dilem z bežného života, 16 situácií, s ktorými sa môže každý z nás raz stretnúť. Kniha je rozdelená do štyroch okruhov: v časti Bioetika môžete premýšľať nad interrupciou, asistovanou reprodukciou, eutanáziou a na chvíľu sa môžete stať otcom či mamou chlapca, ktorý túži, aby bol akceptovaný ako dievča. V časti Sloboda prejavu preskúmate, kde má sloboda prejavu hranice. Ktoré informácie je správne nechať voľne šíriť, a ktoré je, naopak, lepšie potlačiť v zárodku? Povedať kamarátke o nevere manžela? Ako narábať s firemným facebookovým profilom? Ísť na výstavu mŕtvych ľudských tiel či na nelegálny protest? Časť Spoločnosť sa venuje dilemám, ktoré sa menia v čase - to, čo bolo ešte nedávno bežné, dnes už neakceptujeme. Je venovaná sexuálnemu obťažovaniu, korupcii, utrpeniu zvierat aj odpúšťaniu. Zamestnali by ste napríklad bývalého spolupracovníka ŠTB? Pandémia nás postavila pred etické dilemy, ktoré sme doteraz nemuseli riešiť. Má rodina prednosť, keď ide o život? Ako udržať otca doma? Aká je cena ľudského života a kto celú túto situáciu zavinil? Každú dilemu sprevádza esej, v ktorej sa autor snaží čo najzrozumiteľnejšie a čo najčitateľnejšie zhrnúť všetky fakty a argumenty, ktoré považuje k danej téme za najpodstatnejšie. Neponúka však jasné riešenie:„Je len na vás, ako sa s týmito dilemami popasujete. Ako ich vyriešite. Budem však rád, ak sa na túto úlohu nepodujmete sami. Vezmite túto knižku do kaviarne, na pivo či – ak ste učiteľkou či učiteľom – do školy. Spýtajte sa manžela, mamy, kamaráta alebo študentov, ako by sa k danej dileme postavili oni. Diskutujte, argumentujte. Možno sa nezhodnete, ale určite sa dobre porozprávate,“ hovorí Ján Markoš v úvode knihy.„...rýchle odstraňovanie všetkých vzdialeností však nevytvára blízkosť, pretože nepatrná miera vzdialenosti nie je ešte blízkosťou.“Slová nemeckého filozofa Martina Heideggera, ktoré vyslovil na prednáške v roku 1950, nestratili na aktuálnosti ani po siedmich desaťročiach. Ani dnes, na Slovensku 21. storočia, nemáme problém s prekonávaním vzdialeností. Máme však problém s blízkosťou. Pri hodnotových, etických otázkach je to viac než zrejmé. Medzi súperiacimi – či skôr bojujúcimi – tábormi nie sú žiadne informačné bariéry. Liberál si môže za pár minút stiahnuť do počítača všetky pápežské encykliky. Človek konzervatívneho razenia sa rovnako ľahko môže dostať ku knihám liberálnych autorov. Absencia informačnej vzdialenosti však ešte nevytvára blízkosť. Túto blízkosť musíme vytvoriť my sami a inak. Blízkosť súvisí so vzájomnou dôverou, s otvorenosťou, intelektuálnou poctivosťou, rešpektom. A tiež s priznaním vlastnej zraniteľnosti, neistoty a nevedomosti.Cieľom knihy Medzi dobrom a zlom Jána Markoša je prispieť k hľadaniu tejto blízkosti. A ešte jeden cieľ má táto kniha: zabrániť, aby hodnotové otázky boli zneužívané. Bohužiaľ, dnes etické otázky najčastejšie slúžia ako návnady či dymové clony. Keď populistický politik či iný manipulátor potrebuje odviesť pozornosť či vyhrať voľby, vytiahne niektorú z eticky kontroverzných tém, ako sú napríklad interrupcie či práva LGBT komunity, a hodí ju verejnosti ako návnadu. Diskusia o hodnotách môže však prebiehať aj inak. Nemusí byť bojom, ale môže byť hľadaním spoločného riešenia.