Poézia

Dana Podracká sa nám v zbierke Paternoster, podobne ako vo väčšine svojej predošlej básnickej aj esejistickej tvorby, predstavuje ako autorka skúmajúca mýtické súradnice nášho sveta, vnútorné vzťahy jednotlivých vrstiev najvšeobecnejšej ľudskej skúsenosti a rozličné stránky kozmického rozmeru bytia. Hoci nijako neskrýva, že svoje ľudské a umelecké poznanie čerpá z osobnej skúsenosti, ba často priam ostentatívne štylizuje svoje texty do prvej osoby jednotného čísla, jej popisy, odkazy a postrehy nikdy neskĺzavajú do narcistického privátna či do egocentrického sentimentu, ale odkrývajú tie siločiary jej vedomia a podvedomia, čo celkom prirodzene a nenásilne korešpondujú s najvnútornejšou skúsenosťou každého z nás.

Macuo Bašó (1644 – 1694) sa pokladá za najvýznamnejšieho japonského básnika. Po smrti blízkeho priateľa zo zámožnej rodiny sa vzdal relatívne zabezpečeného života a prijal osud potulného básnika, pustovníka a pútnika „visiaceho na tenkej niti poézie“. V tvorbe od tzv. radenej básne prešiel k všeobecne oceňovanému písaniu samostatných trojverší, ktoré neskôr nadobudli pomenovanie haiku. Má hlavnú zásluhu na etablovaní a premene tohto lyrického útvaru. Prvý slovenský prekladový výber z jeho haiku sa usiluje o ich základné viacrozmerné predstavenie, pričom prináša aj poznámky k básňam, kalendárium a obsiahly interpretačný doslov. Bašó sa prezentuje ako lyrik nesmiernej empatie k človeku a prírode, zhodnocovania nevšímaného a obohacujúcej východnej duchovnosti.Básne preložil v jazykovej a odbornej spolupráci s Františkom Paulovičom.

Bodkočiarka. Nie len interpunkcia v jazyku, ale aj symbol. Toho, že za niečo končí, no niečo pokračuje. Padáme a vstávame. Za každým obdobím dáme bodku a čiarku. Pretože sa nevzdáme.

In Thoughts You Are PerfectIn thoughts you are perfect in thoughts you do not quail bicycle minus wheel in spirit never failsIn life things are harder you could not be bound when the ideal came circling and took yoursecond roundAnd now you sift what is and what’s only dreamed you wish that wheel were yours but it was not so deemedDo not grieve without it why rage at the fates? The one that remained is sound and in placeWhy value it little for the perfect you burn try to lend it more trust start to live, do not mourn

Radosť z radosti.Najprv sme mali radosť, že sme sa stretli a rozumeli si. Potom sme mali radosť, keď si porozumeli naše texty a obrazy. Len sme sa tak nezáväzne hrali a čakali, čo si nájde svoju odpoveď. Ja som napísala text, poslala mailom a zakrátko prišiel obrázok. Keď som nečakane dostala elektronickou poštou obrázok, zrazu mi k nemu do mysle doputoval text a ja som ho s radosťou zaznamenala. Text a obraz sa dopľňali, zhovárali a my obaja sme sa tešili z ich aj nášho rozprávania. Vždy sme boli radi, že to funguje, hoci nie všetko v knižke je veselé. Nech bol obraz a text o čomkoľvek, prijali sme ho s radosťou z poznania.Stále počúvam o multimediálnej komunikácii. Celý svet je ňou zahrnutý. A preto som na tieto slová mimoriadne alergický. Napriek tomu používam internet. Túto knižku považujem za internetové dieťa, narodilo sa len a len vďaka internetu. Ja som poslal obrázok a Majka text. Takto sme sa zabávali, až sme z toho mali radosť a vznikla multimediálna knižka s názvom Z radosti. Paradoxom už len ostáva fakt, že ja som raz v rovnakej chvíli poslal obrázok a Majka v ten istý okamih text, ktorý sa predtým s obrázkom nikdy nestretol a napriek tomu k sebe patrili.

Kus života, poetická elektronická kniha fototografií dvoch autorov rôzneho veku, rozdielnej národnosti a z rozdielneho prostredia, ktorá Vás pozýva na zaujímavé poetické potulky Toskánskom.

Poetická kniha fotografií farebnej oblohy Jednouché verše zložitého života je zbierka básní, ktoré čitateľovi dovolia nazrieť do hlbín jeho duše a inšpirujú ho, aby sa zamyslel nad svojou minulosťou, prítomnosťou a budúcnosťou.

Kniha Úlomky duše je zbierka básní a kresieb, v ktorých máš nájsť svoj úlomok. Kúsok zo seba, zo svojho srdca a z nehy. Pretože verím, že každý úlomok človeka vytvára spontánne nerozložiteľný celok.

Octavio Paz (1914 – 1998), nositeľ Cervantesovej ceny (1981) a Nobelovej ceny za literatúru (1990), je autor impozantného diela, ktoré zahŕňa básne, eseje, jednu divadelnú hru a básnické preklady. Mnohí ho pokladajú za jedného z najvplyvnejších básnikov 20. storočia. Pochádzal z rodiny mexického revolucionára Emiliana Zapatu, čo sa prejavilo tak na jeho občianskych postojoch, ako aj v tvorbe. Programové úsilie o modernú podobu básne sa u neho spájalo s neustávajúcim inovačným úsilím. Roku 1989 pripravil rozsiahly revidovaný výber zo svojho básnického diela Každodenný oheň (El fuego de cada día), ktorý sa stal aj hlavným zdrojom tohto prekladového výberu. Ján Zambor v ňom venuje osobitnú pozornosť autorovej tvorbe sedemdesiatych a osemdesiatych rokov a komplementarizuje tak slovenský prekladový obraz jeho poézie.

Číta: Jiří Ornest, Lukáš Hlavica, Bořivoj Navrátil, Hana Maciuchová, Jan Vlasák, Radovan Lukavský, Václav Voska, Vladimír Ráž Celkový čas: 55 minút Básně českého básníka a prozaika v přednesu hlasů známých českých herců.Obsahuje básně: 1. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy 2. Mladá láska 3. Jarní 4. Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu: Srdce 5. Stará viola 6. Pláč houslí 7. Píseň 8. Za Antonínem Dvořákem 9. Z mého kraje: Sova očima F. X. Šaldy 10. Rybníky 11. Krajina českomoravského pohoří 12. Pole 13. Žně 14. Podzim 15. A. Sova očima Josefa Hory 16. Meditace 17. Před lety ještě 18. Dětská vzpomínka 19. V oddechu 20. Zlatá kniha 21. A. Sova očima Ladislava Fikara 22. U čtyř krejcárků 23. Figura 24. Úděl Josifa 25. Byl městys malý 26. V chalupě 27. Epilog 28. Princezna Lyoleja

Číta: Viktor Dyk, Josef Hora, Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, František Halas, František Hrubín, Vilém Závada, Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Karel Kryl Celkový čas: 1 hodina 13 minút Žijeme v době, kdy i u nás autorský přednes vlastních básní zažívá renesanci. Tento způsob prezentace textů byl celkem běžný za národního obrození a pak například u básníků, kteří své veršovné umění spojili s uměním písně: u písničkářů gellnerovského rodu třeba, a taky u některých básníků z časů avantgardy. Řada básníků však určila své verše především pro tichou čtenářskou chvíli a pro svobodu čtenářovy představivosti, a taky ne každý z českých básníků minulosti, zejména z těch introvertnějších, přednášíval své texty ochotně a rád. Samozřejmě, autorský přednes nemusí být vždy ten nejlepší a jediný možný. Nicméně přesto, i navzdory určité dobové patině a snad trochu i pro ni, může být setkání s hlasy významných českých básníků velmi poutavým zážitkem...Obsah: 1. Viktor Dyk2. Josef Hora3. Konstantin Biebl4. Vítězslav Nezval5. František Halas6. František Hrubín7. Vilém Závada8. Vladimír Holan9. Jaroslav Seifert10. Oldřich Mikulášek11. Jan Skácel12. Karel Kryl

Zbierka poézie Čabajka a iné údeniny je treťou knihou Erika Šimšíka. Čabajka a iné údeniny pozostáva z troch nezávislých častí a postupne prechádza od textových básní k vizuálnej poézii, cez synestetické koláže až po projekt nonCAPS vytvorený v kolaborácii s anglickým básnikom Marcusom Sleaseom.

Máte radi verše? Nielen tie smutné? Chcete sa na chvíľu zastaviť v každodennom ruchu a ponoriť sa do sveta okamihu, obrazov, rôznych emócií a snov? Skúste to s druhou knihou poetky Kataríny Kabáth. Verše o živote, cestách, láske, pokoji v duši a radosti z chvíľ bytia. Intenzívne zážitky, pocity a všadeprítomná energia zachytená v písmenách a slovách. Vychutnajte si cestu slobodnej duše, láskavej matky a energetickej ženy.

Prvé vydanie je kniha básní o tom, ako naplniť potreby tvorivého ducha. Všetko v živote sa začína prvým krokom, ktorý vyžaduje naše maximálne úsilie a zapojenie našich najlepších vlastností a schopností. Pri tvorení hľadáme správnu formu a počas toho sa sami vnútorne meníme. Prvé vydanie tak vždy nesie odvahu vyrozprávať svoj príbeh. Poetický príbeh o dobrodružstve ukrytom v premenách každodenného života. O tom, s čím sme konfrontovaní, čo nás tvaruje a vďaka čomu môžeme byť sami sebou a slobodne tvoriť. Príbeh o nachádzaní toho najlepšieho v nás.

Drobná mozaika poetických textov v slovenčine i češtine. Premýšľate o svojom živote, snívate o cestách do ďalekých krajín, o láske a ľuďoch okolo seba? Doprajte si ďalšiu inšpiráciu s knihou začínajúcej poetky Kataríny Kabáth.

Augustín (Gusto) Dobrovodský (1947 – 1999), neprehliadnuteľná postava bratislavskej neoficiálnej kultúrnej scény, vyštudoval sociológiu, no odmietol sa podriadiť profesijným kompromisom. Živil sa ako kurič, letá trávil na kysuckých Brízgalkách, podieľal sa na príprave a nakrúcaní niekoľkých filmov Dušana Hanáka, organizoval happeningy i ochranárske aktivity. Kniha básní Kurič v letnom kine je sumárom jeho dvoch zbierok Smútok je smiešok a Spoločnosť prvotnopospolnospoločenských tancov, ktoré na prelome 90. a nultých rokov edične pripravil básnik a filmový recenzent Andrej Stankovič. Ten sa o Dobrovodského lyrike, poznamenanej okrem iného aj surrealizmom a morgensternovskou poetikou absurdity vyjadril, že sa nad ňou „rysujú horizonty ďaleko presahujúce chotáre bežného literárneho štandardu“. Súčasťou knihy, ktorá vychádza pri príležitosti jeho nedožitej sedemdesiatky, sú aj texty Alexandra Balogha, Dušana Dušeka, Dušana Hanáka, Martina Kleina, Vladimíra Mertu, Jana Antonína Pitínského, Andreja Stankoviča a Laca Terena, ukážky zo samizdatového spevníka Opravári z roku 1975, ako aj dobové fotografie.

Príď slnko k námNo tak príď slnko k nám, poslala som ti list Skrývaš sa za mrakom, dávno si malo vyjsť.Mám srdce dokorán a v očiach želanie, príď, keď ťa zavolám a nehovor mi: nieLúče ma láskajú na tvári, na perách, hladia ma po rukách, zrazu sa usmievam

Etela Farkašová, laureátka ceny Anasoft litera 2018 za prozaické dielo Scenár, patrí k vynikajúcim autorkám v celom spektre svojej tvorby. Každá jej kniha je výrazom hlbokej koncentrácie na zvolené témy. V jej textoch cítiť pevné filozofické a vzdelanostné zázemie, ale i silu imaginácie a ľudského citu. V týchto súradniciach prichádza aj s novou zbierkou básní S predtuchou svetliny (v názve je odkaz na Heideggera, v ktorého koncepcii je „svetlina“ miesto, štrbinka, kde prehovára bytie). Autorka nástojčivo hľadá odpoveď na – v ľudskom bytí neustále vibrujúcu – otázku: Kto som? Kto som ja? Tu a teraz, ale zároveň cez traverz času, svojej vlastnej existencie, cez premeny mysle, tela, sveta okolo... Chce sa dopátrať niečoho esenciálneho, pričom jej druhé „ja“, druhé „dvojča“ – filozofka, v tomto prístupe k svetu dostáva veľký priestor. V básňach silne rezonuje jej filozofické poznanie cez prizmu energie vlastného citu a literárneho poznania. Reflektovaným teritóriom v poézii E. Farkašovej je príroda. Tá je u nej a pre ňu onou strelkou kompasu, ktorý pomáha nájsť stratený balans, nájsť silu k ďalšej existencii. Osobitým celkom zbierky je kapitola O písaní / nepísaní. V nej sa autorka prezentuje vo svojom silnom žánri – esejistike. Opiera sa o citácie svetových i našich autorov. Témou je písanie ako také, akýsi „príbeh“ písania, či ako píše sama autorka: je to túžba lepšie rozumieť samej sebe i možnosť hlbšie žiť.

Láska - večná téma odkedy je ľudstvo ľudstvom. Láska, ktorá povznáša a podvedome vás núti sa usmievať na celý svet. Ale aj tá láska - neláska, ktorá bolí, raní dušu, nedá človeku spať, dýchať. Láska, ktorá sa nikdy nenaplní. O všetkých podobách lásky sú moje básne. Ale aj keď v slasti strastiplná, láska nádej má. A vždy ju bude mať, pretože človek je stvorený k tomu, aby večne miloval.

Prezlečený anjelNástojčivosť plaču v kožúškoch štekotu strach Len nie zo seba Prečo sa usmievaš?

Oranžové šťastie pomaranča ponúka pohľad na život, ktorý sa žije s radosťou a teší sa z každodenných maličkostí. Básne sú doplnené fotografiami a maľbami.

„Pre svetovú poéziu je Puškinovo dielo večne živým, sladkým a nadšenie i lásku budiacim slovom, ktoré hovorí nielen o kráse pominuteľných prežití, ale je i hrdým pohľadom do večne ľudských tragédií, výrazom, smierujúcim smrteľný osud človeka s nesmrteľnými zákonmi jestvovania.“ (Stanislav Mečiar.) Poézia zo Zlatého fondu SME.

Medený jazdec je známa jazdecká socha v ruskom meste Sankt Peterburgu, ktorá predstavuje cára Petra Veľkého. Preslávil ju najmä A. S. Puškin svojou poémou. Báseň umeleckou kompozíciou, sugestívnosťou štýlu a hĺbkou patrí medzi vrcholné prejavy Puškinovho literárneho génia. Poézia zo Zlatého fondu SME.

Gabriela Spustová Izakovičová – matka šiestich detí, pôvodne zdravotná sestra, neskôr magistra pedagogička, doktorka prírodných vied, redaktorka, novinárka, vydavateľka, poetka a autorka románov a kníh pre deti. Za svoju tvorbu získala viacero ocenení, stala sa aj laureátkou. Narodila sa 28. 10. 1967 v Trnave. Žije v Suchej nad Parnou. Dosiaľ je autorkou 14 básnických zbierok, 2 románov, 1 emblémov a 7 kníh pre deti. Najnovší výber z jej poézie nesie názov Erby brehov. Je výberom takmer zo všetkých jej zbierok, okrem debutu s názvom Hlbiny. Autorka v názve zbierky spojila dva symboly – erb a breh. Erb je súbor podstatných znakov, atribútov, vyjadruje podstatné črty či ráz. Je to istý punc. Breh je rozhranie – medzi nebom a zemou, zemou a vodami, životom a smrťou, no možno ho chápať aj ako kráčanie smerom nahor. Oba pojmy sú svedectvom o ráze autorkinej tvorby, ktorá odzrkadľuje jej postoje. Vo svojich básňach sa usiluje zachytiť symboly a podstatné znaky reality, ktorú prežíva, či vyjadriť napätie medzi jej rozhraniami. Verše obohacujú ilustrácie Akad. mal. Barbary Neumannovej, pôvodne publikované v zbierke Elégie o Sedembolestnej a v básni venovanej rodnej obci ilustrácia Akad. mal. Jozefa Ilavského zo zbierky Viliama Turčányho Srdce, DrSc., na počesť týchto dvoch jej rodákov.

Číta: Luděk Munzar Celkový čas: 57 minút Buďme blaženi - básně Františka Novotného v podání Luďka Munzara. Buďme blaženi z poezie, která v nás zůstává a přichází v pravý čas.“Františku - kamaráde drahej... Kolikrát jsem ti už řekl, že neumím recitovat a že je mi to dokonce velmi protivné. Ale taky jsem ti mnohokrát řekl, jak mám rád tvoje básničky, tvoje verše a že si je častokrát čtu potichu, jen tak pro sebe. A teď jsem se drze pokusil ty krásné verše přečíst nahlas, protože jsem z celého srdce přesvědčený, že ta prostá, obyčejná, krásná česká slova by měli lidé, zvlášť v dnešní polámané, přihlouplé, hrubé a vulgární době poslouchat co nejčastěji. Tak, jako když jsme byli malí a maminky nám šeptaly do dušiček vlídná slůvka a slovíčka a my až později poznávali, že to je dar, který jsme dostali od Pána, ta naše řeč mateřská.Děkuji Ti Františku.” Tvůj Luděk MunzarObsah: Pár slov, Před zastavárnou, Piják absintu, V cukrárně, Třetí světová, Stráň Triga, Kvartet d moll, Moudrá hudba Milostná paměť, Krásná porucha, Nesmělý, Jak se dobývají hrady, Galerie, Až, Dotýkánek, Obrázek, Říkej mi skoro všechno, Něžné hádání, Den jako obloha, Den velkých lásek, Loupež, Večeře s půvabnou dámou, Dva šálky kávy, Noc zázraků Pár písmen, Dívej nahoru, Buďme, Blažení, Zlatá Čas, Jaro naboso, Kleť, Barvy, Sněženky, Velikonoční týden, Velikonoční povzdech, U jesliček O pravdě, Moc politiků, Strom spravedlivý Domov, U dveří domova, Stará dětská postel, Nedělní bábovka, Ráno před školkou, Ať půjdu kamkoliv Vyznání, Kam by ses vracel, Cesty Klečící Bůh

Číta: Otakar Brousek st., Zdeněk Štěpánek, Václav Voska Celkový čas: 36 minút Z komentáře Františka Branislava k původnímu LP albu DV 15297 "Portrét básníka Antonína Sovy" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:"Antonín Sova je ryze český básník, který svým výrazem rozezpíval mateřštinu, zvroucněl ji a dal jí zvláštní půvab. Je dobře poznovu se zamýšlet nad životem a dílem tohoto vzácného básníka. Kdykoli vyslovíme jméno Antonína Sovy, procitá rosnaté světlo, zazní chvála české krajiny, nad kterou zpívá skřivan, kde pluh obrací k slunci hliněné brázdy. Jak je spanilé, jak je opojné naslouchat lyrické melodii! V ní zachvěje se jarní květ, ozve se stesk po ženě, sílí víra v domov. V hlasech země je úrodnost i kov pro zbraně, vůně i křídla, oblázky na březích potoků i modravá dálka, do níž spěchá řeka. A kdo by neznal i vichřičnou sloku Antonína Sovy, která statečně bojovala za právo národa, ve které je soucit a vzdor, kterou se neochvějně věří v lidskou spravedlnost! Sovova píseň je plna životní vášně, pastelových obrazů, přírodních pohledů i lidských cest.Antonín Sova měl schopnost hluboce vyjadřovat českou citovost, porozumět dějinnému vývoji. Byl prostoupen osudem země, věděl o jejích propastech a touhách, žil její zklamání i výhry. Kdybychom hledali hudební nástroj, který nejlépe vyjadřuje Sovovu básnickou tvorbu hudebním nástrojem, nebudou to jen housle, byl by to mnohostrunný hudební nástroj, který se pod citlivým dotekem rozechvěje do tolika zádumčivých a jemných, roztoužených písní. A kolik vyvolává dojmů! Rozehraje-li se hudba verše, má věrný znak české citovosti. A jak nás hluboce dojímá, jakou úctu a obdiv v nás probouzí, když víme, že básník dovedl tvořit až do posledních dnů života, ačkoli poslední dlouhá léta znamenala pro něho hořkou samotu, bolest a utrpení. Jen vzpomínkami mohl se navracet do kraje, kde prožíval kouzelné dětství, kde příroda naučila ho vyposlouchávat nejskrytější tajemství.Miloval vody a lesy, měl rád pole a vrchy, naučil se svým krajem milovat celou svou rodnou zem, dát jí milostný hlas a přítulnost, napojit vírou v prosté lidi. Rodná krajina naučila ho hledat a nalézat citlivý výraz pro lidské duševní stavy, pro naděje, pro chvějivé nálady přírodních krás i složitého lidského žití. Dodnes je nám blízký ten jemný básník, který se probojovával k pravdě, který chtěl zplna pochopit a básněmi vyslovit smysl našeho národního života. Svými horečnými verši proteplil čas, rozechvěl tolik srdcí, dal vdechnout vůni, dal zahýřit obrazům pestrými barvami. Zádumčivá samota byla sestrou jeho mládí. Životní jeho cesta vedla ho k lidským srdcím."

Číta: Josef Somr, Hana Kofránková Celkový čas: 1 hodina 9 minút Český básník Jan Skácel s bytostným vztahem k Moravě je autorem dvaceti básnických sbírek, dvou děl prozaických a rozmanité tvorby pro děti. Od roku 1969 nesměl publikovat, takže se jeho tvorba objevovala v samizdatu a v exilové literatuře. V jeho díle jsou patrné ozvuky moravského folkloru.Smuténka patří mezi autorovy rané básnické sbírky (1965). Upouští v ní od volného verše, který v jeho díle převládá, a volí tradiční strofickou a veršovou formu. Verše jsou typické jednak úsporným výrazem, jednak tajemstvím, přítomným v každé básni, také ovšem symbolismem. Často se vyskytuje bílý, čistý sníh, nahota, srdce atd. Velkým tématem je střídání měsíců a ročních dob uprostřed přírody, jako symbolu pro řád života na Zemi. Ze smutku z existence v tomto světě člověka zachraňuje Láska.Skácelova poezie byla mnohokrát zhudebněna. V poslední době na některé jeho básně složil hudbu Jiří Pavlica z Hradišťanu. Předkládáme Vám Smuténku ve zvukové podobě.Hlasově i duší s autorem souzní milovník jeho veršů, herec Josef Somr. Pod režijním vedením Hany Kofránkové jsou verše protkány hudební složkou z autorské tvůrčí dílny Jiřího Pavlici.

Rudolf Hauzer sa narodil 7. septembra 1966 v Bratislave. Po štúdiu špeciálnej a liečebnej pedagogiky na UK v Bratislave v roku 1988, absolvoval trojročný postgraduálny výcvik v dynamickej psychoterapii. V roku 2013 ukončil štúdium riadenia a obchodu na Business School Netherlands. Prvé dielka mu vyšli v Romboide v roku 1988. Neskôr písal do viacerých slovenských časopisov a denníkov okrem poézie, sentencií aj poviedky, či fejtóny a recenzie. V Sme na nedeľu viedol pravidelnú rubriku. Bol kmeňovým prispievateľom do Revue aktuálnej kultúry (RAK). V súčasnosti je šéfredaktorom portálu management.cz. Vydal zbierky „Iba matematika“ (2003), „V tme rozoznám Pinocchia“ (2006), „Ako za starých čias“ (2010). V štvrtej zbierke autor opäť ponúka pohľad na človeka v kontexte charakteristík a vlastností nanajvýš ľudských a človečenských. Možno ani tak nejde o poéziu, ale skôr o sentencie, alebo možno iba o obyčajné rozprávanie o Tebe a nás...

Číta: Jan Pivec, Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek Celkový čas: 1 hodina 12 minút Audiokniha Básně - obsahuje poezii, jejímž autorem je Karel Havlíček Borovský. Recituje Karel Höger, Jan Pivec, Zdeněk Štěpánek.Komentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965:"Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí KarelHavlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti.Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky." Protože pak byl z borovského mládí prostoupen vděčnými vzpomínkami na vzdělaného a laskavého kněze a protože byl přesvědčen, že kněz má z inteligence nejblíže k prostým venkovským lidem a může své farníky nejsnáze a nejúčinněji vést ke vzdělání a k národnímu obrození, rozhodl se i on v dobrém úmyslu pro kněžské povolání. A pražský arcibiskupský seminář tak znova ohrozil jeho příští osvětové a tvůrčí poslání.Ale i tato překážka byla brzy překonána podle zákona trvalého, přísného, nezviklatelného vývojového procesu. Kněžští představení poznali Havlíčkovu myslitelskou samostatnost a vyloučili ho ze semináře. Ani tato oklika a zacházka nebyla však pro něho neužitečná: prohlédl aspoň důkladně do tajnosti církevní organizace a do kněžských praktik, což mu bylo navýsost užitečné, co živ byl, jak nám bohatě dosvědčuje především jeho odkaz satirický.Poměrné životní zajištění dovolovalo mu i potom, aby se samostatně vzdělával, aby byl stále pilný, jak si to uložil, aby si shromažďoval všecko možné, o čem usoudil, že se mu to jednou k něčemu hodí. Prošel pak v Rusku jako vychovatel nepředvídanou životní školou, přesvědčil se, že carské slavjanofilské samoděržaví není o nic lepší než rakušácké císařství a že pravoslaví je stejná vláda tmy jako jiná církevní dogmatika. Poznal důkladně slovanskou nesvornost, rozněcovanou feudály a statkáři, seznámil se s dílem N. V. Gogola a dospěl od naivního, idealistického všeslovanství k reálnému názoru na slovanskou vzájemnost. Ani tím však nezmalomyslněl. A stejně pronikl i v společenské rozpory: "Co je pán, šlechtic, ... voní pižmem, co je mužík, nevolní, ...zas juchtovinou...", a došel samostatně k závěru, smělému, ale jasnozřivnému: "...časem svým, jak se snadně předvídati může, juchta úplně zvítězí nad pižmem." Lid se mu stal zárukou národního vývoje. Obrazy z Rus, kniha jeho ruských zkušeností, vyrostly mu v letech 1842-46 v dílo souměřitelné s "obrazy ze života venkovského", k nimž poznenáhlu vyspívala Božena Němcová, v dílo, jež svým realismem, pronikavosti soudů a slovesnou svěžestí tvoří pevný předstupeň sociálního a cestopisného fejetonu Nerudova.Ještě jednou zkouškou a zároveň úskalím musel se však prodrat v letech své redaktorské a politické činnosti: stal se z něho mluvčí české buržoazie a hlasatel austroslavinismu, a tak roku 1848 nesouhlasil s revolučními akcemi a s radikálními demokraty. Ale přesto směle, radikálně a přímo bojovně hájil práva a demokratické svobody, jakoby rozpolcen svým měsťanským původem a zařazením a naproti tomu vírou v poslání lidových vrstev. Byl tím zaveden až na pozici ocejchovanou zpátečnictvím, ale perzekuci neunikl. A dobře se tak stalo, i za cenu jeho života. Konfiskacemi Národních novin a porotním soudem z 13. dubna 1849 se Havlíček vzpamatoval a proměnil se v důsledného a již nerozdvojeného bojovníka svého lidu. Jím zůstal pak až do konce svého života, nezadržel ho ani zákaz Národních novin z 19. ledna 1850, ani zastavení Slovan a ze 14. srpna 1851, ani konfiskace a soudy, ani deportace do Brixenu.Kam až došel Karel Havlíček v době svých bojů s cenzurou, policií a vládou, s byrokracií a s církví, ministrantkou aboslutismu, i s kapitalistickou buržoazií, napovědí nám aspoň dva citáty. Někdejší zastánce legálního a loajálního politického postupu napsal již roku 1849 v Národních novinách: "Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě... musí být ... dovolené též násilí užívati" a roku 1850 ve Slovanu dokonce: "Zkušenost celé historie nás učí, že není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční." Již tím vším se stal Borovský Havel hrdinou, vzorem a miláčkem prostého českého lidu i těch z inteligence, kdož byli stateční a charakterní, jako např. Božena Němcová.Trnovou korunu spisovatelské nesmrtelnosti pak vtiskla na hlavu nezkrušeného bojovníka léta brixenská, k nimž dozrál rozpomínkami z dětství, seminářským prospektorstvím, pobytem na Rusi, rakušanským odbojem a utrpením, i svou epigramskou dovedností.Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený komickohrdinský epos Křest svatého Vladimíra jsou celé jakoby složeny z epigramů, tj. z myšlenek žihadlově hrocených, překotně se hrnoucích a na sebe vršených. Tolik je v nich šlehů a ran mířících do všech temnotných koutů světa i duší a na všechnu reakci a tupost. V Tyrolských elegiích je za dobré paměti zbásněna skutečnost Havlíčkovy deportace, v Králi Lávrovi a Křtu svatého Vladimíra jsou zpracovány náměty, jež Havlíčka zaujaly už v Rusku; irskou pohádkou o králi s oslíma ušima, přenesenou do ruského černozemí, uskutečnil svůj dávný úmysl sepsat povídku, v níž by se co směšná osoba objevil král, v Křtu svatého Vladimíra zase vehnal na scénu všemocného cara, zotročeného boha Peruna a celou sotňu církevních hlav a jezuitů, jež se porvou o ruskou prebendu, ze všech prebend nejprebendovatější. V Tyrolských elegiích je vyvrcholením deportační scéna se splašenými koňmi a s policejními hrdiny, kteří ve strachu o život skákají z vozu a nechávají delikventa dojet k cíli samotného, Král Lávra se končí královým odhodláním neskrývat před národem svou vadu, své dvorní holiče už nepopravovat a stát se dobrým králem. A Křest svatého Vladimíra je na hlavu postavená vladimírská christianizace Ruska. Všecko s bohatým průvodním aparátem, jenž nedopřeje čtenáři ani na chvíli, aby zdříml. Každý verš tu přímo hýří nápady, hravými i jedovatými, všecko tu zpívá, často na notu lidovou a přelidovou, všecko se tu hýbá, výská, pláče, kroutí a hroutí, recital se mísí s monology a dialogy - prostě každé slovo je přesně vstaveno tam, kam patří, na nejlepší své místo, aby vyznělo jasně a plně, abychom o nic nepřišli. A je to všecko tak prosté, i když záludné, že ani na jediném místě nepocítíš nějakou veršotepeckou lopotu. Tři vrcholné Havlíčkovy básnické skladby doplňuje satira První jenerální schůze Českého Národního muzeum 1847, napsaná téhož roku, a tedy odlehlá i dobou svého vzniku. Dílko toto, nedokončené jako Křest svatého Vladimíra, nám předvádí společnost vědců a diletantů soustředěných kolem významného institutu našeho obrození v zrcadle skurilních nápadů a v roji epigramských žihadel i generačních a osobních zaujatostí, což vše by potřebovalo dlouhého výkladu, jako když vstoupíte do nějakého muzea. Ale i zde si přijde naše radost z jedinečného satirika a epigramatika na své! Umění konkrétnosti, koncíznosti, věcnosti, pádnosti i lehkosti, i pokud jde o metrum a rým, daly Karlu Havlíčkovi lekce z lidových úsloví a národních písní domácích i cizích, excerpce cizích shledavačů obmyslností, rozverností a slovních hříček (např. 3ebrova Demokrita) a dlouhá epigramatická průprava.Miloslav Novotný

Číta: Jiří Adamíra, Miroslav Moravec, Dana Medřická, Jana Andresíková, Luděk Munzar, Miroslav Doležal, Otakar Brousek st., Dagmar Sedláčková Celkový čas: 2 hodiny 28 minút Audiokniha Moderní české básnické sbírky X - obsahuje výber z básní českých tvorcov ako Vladimír Holan, František Hrubín a Vítězslav Nezval. Recitace Jiří Adamíra, Jana Andresíková, Otakar Brousek, Miroslav Doležal, Dana Medřická, Miroslav Moravec, Luděk Munzar.

Číta: Jiří Adamíra, Jaromír Spal, Josef Chvalina, Dagmar Sedláčková Celkový čas: 58 minút Audiokniha Moderní české básnické sbírky II. - obsahuje pôvodné básne autorov Josefa Hory a Karla Tomana, ktoré recitujú Jiří Adamíra, Dagmar Sedláčková, Jaromír Spal a Josef Chvalina.

Aj Ty si sa zaľúbil a druhá strana to vnímala inak? Bol si z toho sklamaný a smutný?Každý z nás to zažil. Je to život. Raz si hore a raz dole. Rovnováha funguje. Dôležité je nevzdávať sa, príliš dlho nesmútiť a kráčať vzpriamene ďalej. A potom to príde. Pravá láska. Neskôr aj oveľa viac... Nový život :) A toto všetko sa ukrýva v mojej knihe.

Odovzdávam posolstvo mne vštepené mojimi rodičmi svojim deťom, vnukovi a vám prostredníctvom riadkov tejto zbierky. Život beriem taký, aký je... nevybral som si ho, ale musím ho žiť“. Skomercionalizovaná doba, nevraživosť medzi ľuďmi, uponáhľanosť, egoizmus, dennodenné klamstvá, ktoré sa stávajú samozrejmou pravdou v ďalší deň... a tak ďalej... Ďakujem však Bohu za to, že mám právo s tým nesúhlasiť. „Kabát smútku je v záložni a dáždnik žiaľu s ním“, spieva Janko Lehotský.

Krídla patria vtákom, kúzla bohom, kvety prírode a láska nám. Veľa veci sa robiť nesluší, ktoré nás robili šťastnými... Občas sa karta obráti, niekto sa niekde zatúla a niekto sa nikdy nevráti.

Osviežujúca kniha poetických textov v sebe ukrýva nehu, lásku, humor, tiché zamyslenie... Ponúka čitateľovi dotyk pokoja a ľudskosti v uponáhľanej dobe. Nechajte sa dotknúť!

Číta: Karel Kryl Celkový čas: 1 hodina 8 minút Karel Kryl začínal svá veřejná vystupování na malých divadelních scénách a umění recitace suverénně ovládal. To se mu později hodilo v rádiu Svobodná Evropa, ale především na koncertech, kde básněmi často odděloval jednotlivé písničky. Teď se v této úloze představuje i na samostatném albu.Sestavovatel kompilace Jan Šulc sem zařadil více než čtyři desítky ukázek z Krylových básnických sbírek a knížek. Krylogie, Kníška, 7 básniček na zrcadlo, Zpod stolu Sebrané spisy, Pod grafiku, Slovíčka, Zbraně pro Erató, Amoresky, Sněhurka v hadřících, Krylias & Odysea, Harakrylí, Lot a Ostrov pokladů plus tři dosud nikdy nepublikované texty jsou důkazem Krylova talentu básnického i recitátorského. Lze si jen těžko představit, že by někdo jiný dokázal tak přesně akcentovat jasné i skryté významy těch slov.Průřez básnickou tvorbou Karla Kryla v jeho autorské interpretaci!

Hostinec pod horami ukrývá příběhy svého personálu, které se odehrávají v místech pohostinství i jeho zdejšího podhůří. Do tohoto hostince je jednoho dne přijat pomocník, který zde hledá nejen živobytí, ale i nové zážitky a objevování tajů nedalekých hor.

Zbierka básni približujúca život na vidieku v nedávnej dobe. Autor opisuje aj fragmenty zo života súčasníkov s ich radosťami, starosťami a trampotami. Taktiež sa snaží nastaviť krivé zrkadlo medziľudským vzťahom. Problémy sa dajú riešiť iba vtedy, keď vyjdú na svetlo.

Podľa nepísaných zákonov ľudstva sú to dva svety, vedúce medzi sebou neustály boj. V skutočnosti sú „Temno“ a „Svetlo“ dva protiklady, ktoré nemôžu existovať bez vzájomného súladu. Len vo vnútri človeka vystupujú ako dva imaginárne protipóly, čím dávajú každému jedincovi možnosť slobodného balansovania alebo priameho príklonu k jednej či druhej strane. Ako pútnik sa cestou Z temna do svetla vydáva táto zbierka básní. Objavuje „temné“ a „svetlé“ vlastnosti človeka, ktoré dáva do vzájomných protikladov, aby ukázal nerozlučiteľnosť oboch svetov. Tichým spoločníkom na tejto ceste je "Bohém“, ktorý sa predstaví ako tretia časť zbierky.

Katarína Džunková debutovala v roku 2010 básnickou zbierkou Palica brata a palica slnka, za ktorú bola ocenená prémiou Ceny Ivana Krasku a cenou za najlepší debut v ankete Kniha roka. Roku 2014 prozaicky debutovala novelou Eupalinova láska. Zbierka Veterné mesto je jej druhou knihou poézie. Hoci názov evokuje atmosféru Petrohradu, kde vznikla časť týchto básní, verše majú omnoho širší záber. Poetka v nich vysiela hlboké sondy do ľudskej duše a do dejín, aby nahmatala to, čo sa jej javí ako živé, pulzujúce srdce ľudskosti. Zbierka prináša nečakané objavy v námetoch, zachytených priam elegickým štetcom výtvarne nasýteného slova.